Tajné choutky

Přijdeš do místnosti, máš na sobě těsnou podprsenku, podvazky, pěkné boty a čekáš, co se stane... Dojdu k tobě a místo pozdravu dostaneš facku a flusnu ti do ksichtu.

„Zlobila si?“ - ptám se suše, v podstatě zbytečně, stejně mám program uz vymyšlený ...

„Ano, pane, zlobila jsem.“

„Víš, co máš dělat?!“

Rychle si stoupáš k židli, stojící v místnosti. Přehýbáš se přes opěradlo a rukama s chytáš za okraj sedačky.

Máš strach z toho co přijde. A máš ho oprávněně.

Sahám po provazu, abych tě přivázal k židli, kdybys chtěla zase utéct.

Potom vezmu do ruky rákosku a už dostáváš svůj trest.

„Prosím, už dost!“

Rány hodně štípou, zadeček ti celý hoří, ale já nepřestávám. Systematicky kladu jednu silnou ránu vedle druhé.

Je to strašná bolest. Kdyby ses mohla pohnout už by ses snažila chránit si zadek rukama.

Užívám si jak škemráš o milost. Odkládám rákosku. Ale jen na moment.

Vidím, že doufáš, že už to přestane.

Zavazuji ti oči a do tvé krásně vlhké kundičky ti drsně narvu robertka.

Jede naplno, sténáš slastí, já však sahám po dutkách a přejíždím ti s nimi po zádech.

A už dopadá první rána. Zasténáš. Další ji velice brzy následují.

Steny jsou něco mezi slastí a neuvěřitelnou bolestí, kterou ti působí dopadající dutky.

Máš pocit, že už to nevydržíš. Opět škemráš o milost. Odpovědí ti je ale další velice silná rána.

V tom přestanu, ale za to ti bez varování narvu tvrdě druhý robertek do tvé prdelky.

Vyjekneš. Spíš překvapením.

Pomalu tě odvazuji od židle, abych tě mohl otočit.

Nevíš, co se bude dít. Nic nevidíš.

Jakmile máš volné ruce chytáš se za bolavý zadeček.

V tom ti přistane facka a druhá a další. Střídána pliváním a rozmazáváním po ksichtě.

Moje sliny máš už všude.

Třeseš se v očekávání. Máš strach. Kdybys alespoň tušila, co přijde.

Užívám si tvou bezmoc. Drsně z tebe strhávám podprsenku a někam tě vedu. Nevíš ale, kam.

Vedu tě za vlasy a vidím, jak se v tobě stupňuje strach.

Najednou zastavím, prudce tě donutím pokleknout.

Klečíš a provokativně vyčkáváš, k čemu tě přinutím.

Čekáš dlouho. Dostáváš a řvu po tobě: „Nevíš, co se sluší a patří!?“

Zakroutíš hlavou a na rtech se ti mihne úšklebek.

V tom tě chytnu za vlasy a narvu to do té tvé tlamy ptáka až na doraz.

A řvu: „Furt nevíš? Čubko!“

Brzy ti dochází dech.

Když ti po nějaké době dám chvíli na nádech, vyklouzne z tebe: „Ne!“

Prudce tě za vlasy donutím si stoupnout a ptám se : „Co to bylo?!“

Ty mlčíš, máš strach. Zopakuji důrazně dotaz, ale pořád mlčíš.

Ohýbam tě přes koleno, chytnu si tvoje ruce tak, aby mi nepřekážely a znovu beru dutky.

Po noze mi stéká tvoje šťáva. Je to velký proud. Robertky ve tvých dírách jen vrní.

Vzdechy prokládáš výkřiky bolesti. Po každé ráně sebou cukáš.

A já nepřestávám.

„Prosím!“ - škemráš mezi vzlyky, abych tě už nebil.

Dam ti ještě několik ran a pak se tě zeptám, jestli už vís za co.

„Nevím.“

„Tvůj boj.“

Znovu tě přivazuji k židli. A beru rákosku.

„Prosím ne! Už mě nebij!“

„Nic jiného si nezasloužíš!“

Zadeček máš v jednom ohni. Šíleně to bolí a já do každé rány vkládám neuvěřitelnou sílu.

Ta bolest je nesnesitelná.

V tom přestanu a odvážu tě od židle. Prudce tě táhnu po místnosti a posadím tě do sítě. Ruce ti přivážu vysoko a potom ti roztáhnu nohy, abych je pevně připoutal k tyčkám, na kterých visí siť. Tahám tě za bradavky, občas si kousnu.

Vyndávám ti oba robertky a našroubuju do tebe ptáka.

Střídavě tě tvrdě mrdám do obou dírek.

Na zemi už je pěkná louže...

Přitom beru dutky a dostáváš přes prsa.

Křišíš bolestí.

Tvrdě přirážím. A dutky dál dopadají na tvá prsa.

Prosíš ať už je konec. Škemráš, upíš bolestí.

Konec vsak pořád nepřichází.

Tvrdě jedu a vychutnávám si, jak nemůžeš popadnout dech.

Když se konečně udělám, tak se třeseš.

Koukám na tebe a spokojeně tě ještě pochčiju. Stejně si nic jiného nezasloužiš.

Nechám tě přivázanou a odcházím do sprchy. Při odchodu si na tebe ještě flusnu.

„Jsi jen čubka, nic víc!!“

Když se vrátím ze sprchy, odvážu tě a posílám pryč…