Tajné choutky

Můj otec je obchodníkem s látkami. Při jedné ze svých cest se potkal v Therpeně s ženou hrnčíře a i přes protesty své rodiny se s ní rozhodl zůstat. Přestěhoval se za ní a dál rozvíjel podnikání v Therpeně. Jinak na mé rodině nebylo nic zajímavého. Ve městě si všichni obchodníka vážili, protože dovážel spousty cenných látek a byl ke všem velmi přátelský. Měla jsem vlastně celkem idylické dětství. S maminkou jsme nikdy netrpěly nouzí, a jak jsem byla trochu starší, vypomáhala jsem ji v krámku, kde jsme prodávali část otcova zboží, se kterým nechtěl čekat na velké trhy.

Už od malička jsem měla ráda hudbu, od otce jsem dostala už jako malá loutnu a když viděl, že s ní trávím skoro všechen volný čas, tak mi dokonce zajistil učení u jednoho loutnisty, který byl tehdy na nějaký čas u nás ve městě. 

Když mi bylo 15 let, tak se rodiče rozhodli, že bych si měla vyzkoušet taky něco jiného než jen chvíli přes den pomáhat v obchodě a pak se poflakovat s loutnou nebo si číst všelijaké knihy co otec dovážel z cest. Poslali mě na asi tři dny vzdálené panství, o tom, co přesně budu dělat, si prý rozhodne Lord Silverkin. Myslela jsem si, jak mu zahraji a budu se mít pomalu jako královna. Po příjezdu si mě ale vyzvedla kuchařka. Nikdo se mě na nic neptal a už jsem fasovala zástěru a šla umývat nádobí. Byla to hrozná rána pro moje ego, několik nocí jsem probrečela a v duchu nadávala na celý svět. Tohle mi přece rodiče nemohli udělat. Mám přece na víc než umývat blbé nádobí po nějakém knížátku. Ozvat jsem se ale netroufla a prosit by znamenalo přiznat porážku a to se mi taky nechtělo. 

Po pár týdnech jsem si už celkem zvykla a počáteční nenávist a ublíženost postupně opadala. Dokonce jsem se občas po večerech dostala zase ke hraní a po nějakých dvou měsících už jsem si zvykla natolik, že jsem se začínala s ostatními v kuchyni celkem vesele bavit a postupně jsem zjišťovala, že to vlastně není vůbec špatné. Pomáhala jsem v kuchyni, s čím se dalo a dokonce mi kuchařka občas prozradila nějaký fígl, že prý se mi to bude jednou hodit, až budu mít manžela. Už po nějakém půl roce jsem se mohla na vaření přímo podílet a v kuchyni vládla vždy velmi příjemná atmosféra. Přiznala jsem se, že umím hrát na loutnu a tak dokonce občas, když nebyl žádný spěch, jsem si ji nosila do kuchyně a hrála ostatním k práci. Trvalo to asi dva roky od mého nástupu do služby. Jak jsem stárla, náznaky ženských rysů, které jsem měla při nástupu do služby, se proměnily a začala jsem vypadat opravdu jako žena. Všímavým ženským taková drobnost samozřejmě neunikla, a protože jsem byla, podle jejich slov, opravdu krásná, bylo na čase, abych z vaření přešla k servírování. Milostpán by jim prý neodpustil, že si takovou jako já schovávají u plotny. Celý další týden jsem strávila nácvikem nošení různých pokrmů a skleniček. Učila se správnému servírování a všem způsobům, které k tomu patří. Poté mi bylo dovoleno obsluhovat Lorda Silverkina při snídani. Na společenské akce jako byly různé hostiny nebo bály si Lord Silverkin vybíral jmenovitě, takže na to si ještě hodně dlouho počkám. Teď jsem ale byla zvědavá. Lorda Silverkina jsem viděla vždy jen z dálky, takže teď po víc jak dvou letech služby ho poprvé uvidím úplně z blízka. Navíc to bude za celou službu první mužský, se kterým mě nechají v jedné místnosti. Z dálky vypadal celkem mladě a urostle, jaký má asi obličej? Ženské mě varovaly, ať si dávám pozor, že umí být dost raz a nejednu už za nějaké chyby nechal zpráskat. Mám prý štěstí, že za všechno v kuchyni vždy odpovídá kuchařka, jinak už bych taky zjistila co je zač, třeba za ten rozbitý talíř před časem. 

Tyhle všechny řeči a navíc velká zvědavost dali dohromady prapodivnou směsici těšení a strachu z nového úkolu. Ráno mi ženské pomohly do správných šatů a upravily mi vlasy. Nakonec mi daly do rukou tác s připravenou snídaní a poslaly mě za Lordem Silverkinem do jídelny. Jak jsem se blížila ke dveřím, tak se mi začínaly třást ruce. Lokaj, který mi měl dveře otevřít, mě posunkem zastavil a naznačil mi hluboké dýchání. Byla jsem za toto uklidnění vděčná, ruce se mi třásly tak, že bych nejspíš v další chvíli něco rozlila a byla by pohroma na světě. Nic takového se naštěstí nestalo a já postupně svůj třes ovládla. Až poté mi lokaj otevřel a já vešla do obrovské jídelny. Tolik prostoru musí být snad pro jediného člověka frustrující. Nebo alespoň pro mě v tu chvíli bylo, protože Lord Silverkin seděl až na druhé straně místnosti a já musela projít kolem dlouhého stolu až k němu a naservírovat mu snídani. 

To jak jsem si ho představovala při pohledech z dálky, nebylo skoro nic proti tomu, jak vypadal při pohledu zblízka. Byl opravdu poměrně mladý, myslím, že ani ne 30, a měl velmi hezkou a milou tvář. Jediné, co mne troch děsilo, byly jeho oči. Vypadalo to jako by se vlídnou tváří a usmívajícími se ústy skrývalo cosi krutého, co si přálo, abych dnes selhala. Pozdravila jsem ho a naservírovala mu snídani, vše podle pokynů a nakonec jsem udělala 3 kroky vzad a s pohledem do země čekala, jestli mě propustí nebo bude mít ještě jiné přání. Po snad nekonečné době se na mě podíval a řekl mi, ať zvednu hlavu. Nechtělo se mi, ale strach mě natolik ochromil, že jsem nemohla jinak než poslechnout. Těkal po mě očima a velmi důkladně si mě prohlížel, když už jsem si myslela, že se snad strachem a studem propadnu do země tak mě propustil a když jsem byla na odchodu, tak mi řekl, že se těší na každé jídlo, co mu přinesu. Byla jsem z toho hrozně zmatená, líbil se mi, vzbuzoval ve mě jakési chvění, které jsem do té doby nezažila a přitom jsem se ho bála. 

Když se za mnou zavřely dveře, téměř jsem se rozběhla do kuchyně a všechno ženským vysypala. Byla jsem tak vyděšená a zmatená že jsem se neudržela a rozplakala se. Naštěstí to chápaly, každá měla za sebou podobnou první zkušenost s Lordem Silverkinem. Snad jen kuchařka, která byla starší než my ostatní, si pamatovala starého pána, který byl prý ale úplně stejný jako synáček. 

Do oběda mě nechaly odpočinout, ale pak se postupně vše vrátilo do starých kolejí. Další den byla snídaně o něco snadnější a po týdnu už jsem se přede dveřmi ani nezastavila, jen jsem se usmála na hodného lokaje a vešla dovnitř. Když uplynul asi měsíc a já se postupně prostřídala s ostatními na všech jídlech servírovaných Lordovi Silverkinovi v soukromí a zároveň nenastala žádná pohroma, před kterou mě ženské varovaly, začala jsem si být sebou čím dál jistější. Jediné, co mi na mé jistotě ubíralo, byl ten jeho pohled a to, že jsem nedokázala rozpoznat, co znamená.

Po dalším měsíci mi při servírování snídaně Lord Silverkin řekl, ať donesu loutnu, že prý se tu o mě mluví na každém rohu, ale on mě stále neslyšel. A ve mě najednou byla tak malá dušička jako před první snídaní. Hlavou mi běželo tolik myšlenek a tolik vět, kterými jsem ho chtěla odradit, abych se nemusela bát, že něco pokazím. Místo toho, abych cokoliv řekla, jsem se ale odebrala k odchodu a mířila si to rovnou do své komůrky pro nástroj a po cestě si nadávala do hus hloupých, proč jsem se alespoň nepokusila mu to rozmluvit. Během těch pár minut co jsem si nadávala a šla pro loutnu, mi ale najednou něco došlo. Já se přece nebojím jeho, dokonce se nebojím ani toho co by mi mohl udělat, jediné čeho se opravdu bojím je to, abych ho nezklamala. V těchto úvahách jsem s loutnou došla zpátky do jídelny. Po tom, co jsem vstoupila, dal Lord Silverkin zavřít dveře a poručil mi hrát. Stála jsem tam jako ve snu, zírala na toho muže a prsty mi začaly tančit po strunách a hledat náhodné tóny. Celým tělem mi procházelo známé brnění, které dokázala způsobit pouze jeho přítomnost a já si začínala uvědomovat, že tohle všechno asi není běžná poslušnost služebné k pánovi. Tak jak ho teď vnímám já, o něm ženské nikdy nemluvily. 

Najednou jako do mě uhodil blesk, praskla mi struna a vyloudilo to naprosto otřesný zvuk. Zůstala jsem nehybně stát a zírala na svou loutnu, takhle mě zradit v takový okamžik. Do očí se mi začaly drát slzy a pokusila jsem se chvatně omluvit a žádala o propuštění. Místo toho mi ale pokynul, ať přistoupím k němu. Vstal od stolu a díval se na mě, zvedl mi bradu a otřel mi kapesníkem oči. V mysli mi v tu chvíli vybuchovala jediná otázka a to jestli se opravdu nezlobí. Jako by mi četl myšlenky, mě ujistil, že se nic nestalo, že za prasklou strunu přece nemůžu a rozhodně mě kvůli tomu nebude trestat. Úlevou se mi v tu chvíli podlomily kolena, v kleče jsem mu děkovala a líbala ruku. Pohladil mě po vlasech a poslal pryč. Před odchodem mi ještě hodil zlaťák na nové struny a přidal žádost, ať si je vyměním co nejdřív a přijdu mu zase hrát. Šla jsem ještě lehce ubrečená do kuchyně a vyprávěla, co všechno se stalo. Ženské na mě zíraly pomalu s otevřenou pusou. Všechny se nakonec shodly, že se mu musím hodně líbit, když to dopadlo tahle, ale že bych si měla dávat veliký pozor, protože příště už by to nemuselo fungovat. Po přípravě oběda jsem si v kuchyni vyprosila na odpoledne volno a šla shánět nové struny. Zabralo mi to skoro celé odpoledne, ale naštěstí se mi podařilo se doptat se po obchodníkovi co má snad veškerou veteš a měl by snad mít i takové věci jako struny. Měl je a dokonce velmi kvalitní. Sotva jsem po nákupu přišla zpátky na hrad, dala jsem se do výměny. Pro jistotu jsem vyměnila všechny struny, aby se incident náhodou neopakoval a Lord Silverkin se na mě nezlobil. Sotva jsem si doladila loutnu, byl už téměř čas večere a tak jsem honem utíkala pomoct s posledními přípravami. Sotva jsem vešla do kuchyně, tak jsem se dozvěděla, že budu zase obsluhovat. Takhle rychle jsem snad ještě převlečená nebyla, na přípravu, která mi obvykle zabere tak půl hodiny, abych vypadala, jak se patří, jsem najednou měla sotva deset minut. Vypadá to, že se to ale nakonec společnými silami podařilo a přesně na čas nesu večeři. Při servírování se na mě usměje a zeptá na nové struny. Děkuji mu a vyprávím, jak jsem je sehnala a že hrají moc pěkně. Ještě než mě propustí pryč, tak se dozvím, že mám přijít večer, až skončím v kuchyni, za ním do soukromých komnat a mám si vzít loutnu. Zdvořile se loučím a slibuji, že přijdu. V hlavě se mi ale začnou tvořit různé představy. Je to prazvláštní směsice hrůz a romantických představ. V jednu chvíli si říkám, že se mu nejspíš opravdu líbím a že mě bude chtít svést, vzápětí to vystřídá obava, že se možná přece jen zlobí a chce mě nějakým děsivým způsobem potrestat. Nebo je třeba pravda co říkaly ženské v kuchyni, že se v ubližování vyžívá a netrestá proto, aby se chyby více neopakovaly, ale proto že se mu to líbí. Ale to se přece nemůže někomu líbit, ani ony si nebyly jisté, jestli to tak je, jen vymýšlejí klepy a chtějí nějak ospravedlnit, když něco pokazí. Po návratu do kuchyně nemluvím, jen ženským řeknu, že všechno dobrý a zůstávám ve svých myšlenkách. Minuty se neskutečně vlečou a obavy ve mně vzrůstají, na jednu stranu se děsím chvíle, kdy bude všechna práce hotová a na druhou stranu ta nejistota je tak ubíjející, že bych tam nejraději utíkala hned. Po víc jak dvou hodinách od našeho rozhovoru je kuchyň uklizena a všechny se rozcházíme do svých pokojů. Dojdu se převléct do čistého oblečení a vydávám se do soukromých komnat Lorda Silverkina. 

Dovnitř mě vpouští nějaký lokaj a sotva udělám krok dovnitř místnosti tak za mnou zavírá. Po pokoji jsou rozmístěné svíčky tak, že je poměrně dobře osvětlená. Na jedné straně místnosti jsou křesla a nízký stolek s dvěma skleněnými pohárky a na straně druhé je mohutný stůl, za kterým momentálně sedí Lord Silverkin, dál je v místnosti vedle stolu celkem velká skříň a pak jedna menší se spoustou dvířek a šuplíků, nejspíš nějaké pracovní záležitosti a dokumenty k pozemkům a tak, pomyslím si. Chvilku mě nechá se rozhlížet a potom si mě zavolá, přistupuji pomalu před stůl a s očima zabodnutýma do země čekám, co se bude dít. Pomalu vstává, přichází ke mně a zvedá mi bradu, chce, abych se na něj podívala, a pak promluví. V tu chvíli se mi snad zastavilo srdce… sice naprosto klidným hlasem, ale začal mi vysvětlovat, že bych si na svou loutnu měla dávat pozor a že bych měla strun udržovat v dobré kondici a zavčasu je měnit, aby se takové věci nestávaly, že je to pro hudebníka špatná vizitka. 

Tak přece jen se zlobí, prolítne mi hlavou. 

Ve vysvětlování se pomalu dostává k tomu, že bych si měla takovou nehodu velmi dobře zapamatovat, aby se už nikdy víc neopakovala. Pokusím se kývnout, ale moc se mi to přes jeho ruku nepodaří. Prý mi s tím zapamatováním může pomoct, a že zatím neví, jak moc si beru jeho rady k srdci a protože jsem se zatím chovala velmi vzorně, tak na to vezme ohled. Roztřesou se mi kolena a po obličeji se mi koulí první slza. Chtěla bych prosit, škemrat o slitování a odpuštění, slibovat, že se to nikdy nestane, ale v krku mi vyschlo a nejsem sto vydat jediný hlásek, jen se jako v transu pokusím přikývnout.  

Pomalu mě svléká ze šatů, a byť v duchu, křičím, ať toho nechá, nedokážu s tím vůbec nic udělat. Naprosto mě ochromil a jsem mu vydaná napospas. Přivede mě ke stěně, zastaví mě asi krok před ní a mám se o ni opřít. Nastaví mě do správné polohy, takže skončím s rozkročenýma nohama v mírném předklonu. Nechci ani pomyslet co všechno jsem byla nucena vystavit jeho očím. Chvíli mě tam nechává stát, ale vzápětí mi na záda dopadají první rány krátkého biče. Bolest se mi rozlévá do celého těla a místností se ozývá téměř nelidský řev. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, že je to můj vlastní hlas. Nejraději bych se schoulila do klubíčka, nikdy předtím jsem nebyla bita a teď mám pocit, že mi snad drásá kůži, strach mi ale nedovolí jediný pohyb. Připadá mi to celé jako věčnost, nejsem schopna se na jednotlivé rány soustředit, takže netuším, kolik jich vlastně bylo. Jediné co si přeji je to, aby už byl konec, ta bolest je naprosto nesnesitelná. 

Ve chvíli, kdy už přestávám mít sílu křičet a sotva popadám dech, přestává. Ve chvíli kdy mi oznámí, že je to za mnou, se sesouvám k zemi. Držela jsem se jen silou vůle a ta právě došla. Po tváři se mi začínají kutálet slzy bolesti, vyčerpání a úlevy. Hrabě ke mně přistupuje a něžně, tak, aby se nedotknul bolavých zad, mě objímá. Po chvíli mi pomáhá na nohy a opatrně mě odvádí do dalšího pokoje, ve kterém je veliká postel, zrcadlo a šatní skříň. Podpírá mě a nechá mě se kouknout na bolavá záda. Vidím na nich jen pár rudých pruhů, žádnou krev, v tu chvíli se vyděsím při představě, že může být někdo bičován až do krve. Zároveň se mi ale uleví, protože mi opravdu neublížil. Pak mě něžně posadí na postel, začne mě pomalu pokládat na záda a já zjišťuji, že místo bolesti cítím úplně jiné pocity, něco co jsem snad ještě nezažila, jediné co v tuhle chvílí vím, že ho chci a že mu splním každé jeho přání. Pomalu podléhám jeho dotykům. 

Co nejprve začíná jako něžné milování se postupem času mění v drsnější sex, jako by mu náhle docházelo, co se stalo, že mě nemusel ovládnout a znásilnit, ale že jsem mu od samého začátku vycházela vstříc a že se mi to líbí. Když skončí, mám pocit, že mě tělo bolí snad víc než po tom výprasku, ale jsem neuvěřitelně šťastná, tak jako nikdy a očima plnýma lásky koukám na svého hraběte. Dívá se na mě obdobně, ale stále mu je v očích patrný údiv. Otevřel třináctou komnatu, kterou jsem netušila, že v sobě mám. Klečela jsem před ním a jediné co jsem v tu chvíli dokázala říct, bylo „Děkuji můj Pane“. Nejednalo se o žádné zdvořilostní oslovení, najednou to nebyl hrabě, náš pán, ale můj Pán, chtěla jsem být jeho, odevzdat mu své tělo i duši. Ještě než jsem ten večer odešla, hrála jsem mu na loutnu a dala jsem do hry všechny prožitky toho večera.

Ani ve snu mě nenapadlo, že i takhle může dopadnout první milování, ale zároveň jsem si nedokázala představit nic krásnějšího.