Diktát
Nadchází ona hodina, stává se tak každý den v podvečer a rozhodně se nedá říct, že bych se nějak zvlášť těšila. Jako každý den musím psát diktát, protože často dělám katastrofální gramatické chyby. A prý aby se při diktátech více snažila, zavedl si ještě drobný doplněk a to že za jednotlivé chyby v diktátech budu řádně potrestána. Nikdy se dopředu nedozvím, jaký trest bude za každou chybu následovat, což bývá dosti skličující.
Jako každý den přede mnou přistává prázdný list papíru a tužka a ještě malý, důkladně poskládaný lístek obsahující sankce za chyby. Po skončení diktátu se na něj podívám a vypočtu si trest podle počtu chyb, které odhalíš.
Začínáš diktovat, pečlivě se soustředím na každé slovo, každou větu, každé písmenko si odůvodňuji pravidly, abych se v ničem nespletla. Samým soustředěním se až zapotím. Po dopsání poslední vety tohoto dlouhého diktátu si ho ode mě bereš a pokládáš si ho na desky tak abych neviděla, jak to opravuješ. Trvá ti to zoufalých deset minut, při kterých šílím nervozitou a strachem kolik chyb objevíš. Červená tužka se jen míhá a není poznat, zda s ní něco píšeš nebo si jen ukazuješ kde zrovna si. Pak už list pokládáš přede mě a já s hrůzou zjišťuji, že sem nasekala 10 chyb. Opatrně beru do ruky poskládaný papírek a nahlas čtu:
Za první 4 chyby deset ran za každou, za 5. a další chybu po pěti ranách.
Tázavě na tebe pohlédnu a čekám nějaké upřesnění, vždycky je.
„Zbytek je na tobě, ale dobře to zvaž, budeš-li se snažit trest zmírnit, ještě ti přidám. A teď pěkně celou větou pověz přesné podmínky a velikost trestu.“
Takhle zněla tvá odpověď na mou nevyřčenou otázku a já si v hlavě rychle formuluji, co přesně řeknu, abych si chybami ještě nevysloužila navýšení trestu.
„Pane, žádám vás o sedmdesát ran páskem na holý zadek, tento trest jsem si vysloužila chybně napsaným diktátem.“
Tvoje reakce je jen lehký úšklebek a už mě chceš chytat za ruku, že mě odvedeš a udělíš mi trest. V tom tě však zarazím pohledem.
„Co je?!“ odsekneš.
Nemáš rád diskuze, rád jsi ten, co určuje pravidla a šíleně nesnášíš kompromisy, teda v takovýchto věcech.
„Já …“ koktám, cítím z tebe nevrlost a velkou chuť mi už teď natáhnout. „Já jsem se chtěla zeptat, jestli bys mi nemohl část trestu odpustit, nebo že bych si ho vybrala jinak než výpraskem.“
Užasle na mě hledíš.
„A to jako nedokážeš nést odpovědnost za vlastní chyby?!“ oboříš se na mě a já začínám litovat svého dotazu.
„Pane, prosím … když on mě ten zadek strašně bolí ještě ze včera i z předtím a mám ho samou modřinu …“ dělám psí oči, ale v duchu se smiřuji s tím, že mi za mou troufalost ještě přidáš nějaké rány navíc. Napjatě tě pozoruju, jak rozmýšlíš co mi odpovědět, v očích ti vidím, že si pohráváš s myšlenkou mnohem tvrdšího trestu.
„No tak dobře“ vypadne z tebe nakonec a já si až slyšitelně oddechnu.
„Dostaneš tedy pouze 30 ran ale rákoskou a věř, že si dám hodně záležet. Každou ránu započítáš hezky zřetelně a nahlas a krom počítání od tebe neuslyším ani hlásku. A opovaž se sebou byť jen cuknout, budeš hezky držet v určené pozici. Pokud porušíš některé z pravidel, které jsem teď stanovil, začnu znova a dostaneš plný počet ran. Teď otoč list s diktátem a všechno to pěkně sepiš, aby sis to zapamatovala a jak to budeš mít tak ti ještě něco doplním“
Otočím list a začnu psát co nejkrásnějším písmem, jakého jsem v tuto chvíli schopna:
Jako trest za špatně napsaný diktát obdržím 30 ran rákoskou na holou, každou ránu budu počítat a budu po celou dobu výkonu trestu v určené pozici, dále krom počítání nesmím vydat ani hlásku. V případě porušení těchto pravidel začíná trest znovu a tentokrát obdržím 70 ran páskem na holou.
Zvednu oči a čekám, co mi dál nadiktuješ, bojím se, že když už dostanu zmírněný trest a poruším pravidla, což není nic nemožného, bude to mnohem horší, než kdybych mlčela.
„Takže zaprvé: jestli trváš na pásku, připočti si dalších 30 ran, takže si honem vymysli něco jiného, protože když ti to vymyslím já, dostaneš taky něco navíc.
70 ran páskem na holou. 70 ran krátkým bičem na holou.
Po opravení na tebe pohlédnu a ty jen kývneš, jakože může být.
„Zadruhé: připiš tam ještě bonus za to, že si byla drzá a dovolila sis přít se o výši trestu. Bude to dohromady 30 ran tentokrát důtkami, 10 přes tu tvoji drzou piču a 20 přes kozy. Snad ti to bude stačit, abys příště neodmlouvala“
Zachvěji se při pomyšlení na to, co mě čeká, bohužel vím, které konkrétní důtky máš na mysli. Snažím se však zachovat co největší klid, abych to vůbec dopsala.
Jako bonus jsme si svým drzým chováním vysloužila celkem 30 ran důtkami, 10 z toho přes
Zarazím se a můj tázavý pohled ti prozradí, nad čím přemýšlím.
„Jen tam hezky napiš přes piču ať je jasné v jaké si pozici“
Zašklebím se, čehož si bohužel všimneš a rovnou mi přiletí pohlavek. Raději to honem napíšu, abys mi ještě nepřidal.
piču a 20 přes kozy.
Rychle si přelítneš celý text, jestli tam není vyloženě nějaká šílenost. Srovnáš papír tak, abych na něj dobře viděla, i když budu stát dál od stolu. Zvedám se a na tvůj pokyn se musím celá svléknout.
Přistupuješ ke mně, chytáš mě za bradavky a kousek si mě posunuješ. Musím si stoupnout na špičky, abych si trochu ulevila, vypadá to jako bys mě chtěl jen za bradavky zvednout ze země. Za chvíli mě pouštíš a bereš teď jedno moje prso mezi zuby. Rukou sjedeš dolů ke kundičce a chvíli mě jemně dráždíš. Pak z ničeho nic mi surově zmáčkneš poštěváčka. Instinktivně ucuknu a pokusím se vymanit z tvého stisku, tím si však způsobím ještě větší bolest nejen poštěváčku ale i ňadra, které tiskneš mezi zuby. Po nějaké době tohoto surového dráždění mi zajedeš prsty dovnitř do kundičky a zjišťuješ, jak jsem vlhká.
za bradavky mě vedeš zpátky ke stolu, postavíš mě asi metr od něj a donutíš mě se ohnout v pase. Chytám se hrany stolu, musím propnout jak nohy, taky záda a když zvednu hlavu, vidím, že v nestřeženém okamžiku na stole přibyla rákoska. Polije mě horko, nejsem si jistá, jestli to zvládnu vydržet, když už tak mám prdelku bolavou. Bereš do ruky rákosku ze stolu, lehce mi ji zasuneš mezi stehna a lehkými pohyby mě přiměješ nohy roztáhnout. Krom mojí barevné bolavé prdelky se ti naskytne výhled na nejintimnější části mého těla. Já pomalu ani nedýchám strachem, pozoruji hranu stolu a zatínám všechny svaly, abych vydržela bez hnutí. První rána přichází brzy a je velmi silná. Do celého těla mi vystřelí palčivá bolest, je vidět že předchozí výprasky udělali opravdu své.
„Jedna“
Tak tohle nemám šanci dát, prolítne mi hlavou. Počkáš, až se mi trochu zklidní dech a pokračuješ další ranou, která je snad ještě silnější než ta první.
„Dva“
Napínám všechny svaly a všemožně se snažím vydržet v určené pozici. Každá další rána mi připadá o něco silnější, a když se dostanu k číslu dvanáct, mám pocit, že další ránu už neustojím. Rozhodnu se zariskovat, vlastně nic ztratit nemůžu.
„Pane, můžu se prosím na něco zeptat?“
K mé úlevě se na mě neoboříš, ale v klidu mi dotaz povolíš.
„Mohl byste mi prosím dopřát krátkou pauzu? Potřebovala bych se vydýchat.“
„Dobře, oddechni si, jak dlouho chceš, ale stejně dlouho, jak teď budeš odpočívat, budeš po skončení klečet. Zapínám ti stopky.“
Tvoje odpověď mě dost zarazila, ale vzpamatovala jsem se rychle a honem jsme se začala protahovat a masírovat si bolavý zadek. Trvalo mi to něco přes minutu, než sem zase zpátky zaujala předepsanou pozici. Vzápětí už sviští vzduchem další rána, a i přes krátký odpočinek a nově nabité odhodlání vše zvládnout, mám velký problém ránu ustát. S každou další ránou je to čím dál těžší a po 17 ráně si vyprosím další pauzu a ty mi opět zapínáš stopky. Zadeček mám v jednom ohni a nejraději bych teď utekla a zkovala se před tebou.
Ve chvíli kdy padne poslední rána, mám na stopkách naměřeno celkem 8 minut, okamžitě se zvedám a zkoumám, jaké škody si napáchal. Bolí to jako ďas. Přistupuješ ke mně, bereš mi tvář do dlaní a zvedáš mi hlavu, abych se ti musela podívat do očí. Lehce mě pohladíš po tváři a zašeptáš mi do ucha: „Šikulka“
‘Už jen přežít ten slavný bonus‘ proběhne mi hlavou a při té myšlence se mi objeví na tváři slza. Otíráš mi ji něžně rukou, kterou následně putuješ pomalu dolů. Velice jemně mě dráždíš, jako by si zacházel s nejkřehčí věcí na světě. Hladíš mě po celém těle a jen občas mi lehce zmáčkneš bradavku nebo poštěváček. Najednou se ponořuji do tvých jemných dotyků a zaplavuje mě příjemné vzrušení. Brzy zapomínám na to, že sem byla vlastně naštvaná, že si na mě tak strašně přísný, i bolest rozlévající se mi do celého děla je najednou vzrušující. Přesně v této chvíli přestáváš, je to jak kdyby mě někdo polil studenou vodou. Musím dát ruce za hlavu a nohy co nejvíc od sebe. Bereš do ruky důtky, takové ty s tenkými provázky z tvrdé kůže. Už jenom při tom pohledu mi přeběhne mráz po zádech, vím, jak umí být citelné. Přejíždíš mi s nimi po těle, napětí roste, děsím se okamžiku, kdy se tohle lehké hlazení přemění v bolestivou ránu. Zatajuji dech a marně se snažím připravit na to, co přijde. Po nějaké době se můj dech začíná pomalu uklidňovat a začínám vzniklou situaci vnímat úplně jinak. Celé to napětí, očekávání a lehké doteky důtek začínají být vzrušující. Nedáš mi však prostor na vychutnávání a udeříš poprvé. Jednotlivé provázky bolestivě dopadají na jemnou pokožku mého rozkroku. Okamžitě mám nohy stažené u sebe a rukama se snažím chránit si klín.
„Tak takhle by to nešlo“ oboříš se na mě hlasem, který málem nepoznávám, tak hrubý a nelítostný až tuhne krev v žilách. Pomalu zvedám oči plné strachu. Výraz ve tvé tváři odpovídá tónu tvého hlasu. Já se honem rychle vracím do tebou určené polohy, po zádech mi běhá mráz a hlavou, co všechno za důsledky to mohlo mít. Naštěstí to přejdeš bez nějakých sankcí. Nejspíš byl podle tebe dostačující pohled na tvou nepřístupnou a zhrublou tvář, doplněný tvým tónem hlasu. Další rána na sebe nenechá dlouho čekat. Tentokrát mě však už tolik nezaskočí a tak se mi podaří se ovládnout. S každou další ránou se však o něco víc zachvěji a i podle unikajících stenů de poznat, jak moc sil mě stojí, ovládnout se.
K mému štěstí se mi podaří vydržet všech deset ran. Chvíli čekáš, než se vydýchám, začneš mě opět hladit důtkami po těle. Ve chvíli kdy se uklidním a začnu si vychutnávat příjemné doteky, přistává první ze slíbených ran přes hrudník. Konečky jednotlivých provázků se mi zakusují do boku, bolí to hodně, ale vím, jak moc bolí, kdyby ses konečkem trefil do bradavky. To jak moc taková rána bolí, zjišťuji hned vzápětí. Základním hlavu, pevně zavírám oči a koušu se do rtů. Nakonec se mi podaří ránu ustát, ale bylo to jen tak tak. Další rány zvládám hodně obtížně, přemýšlím, jak mám asi vydržet 20 takových. Rány, které se bradavkám více méně vyhnou, se ustát dají, i když jsme v polovině, ale rány, při kterých dopadnou konečky na některou z bradavek, zvládám, čím dal hůř. Pak najednou přijde rána, která je silnější než předchozí a k tomu ještě velice pečlivě namířená. Nevydržím to a ruce mi vystřelí k ňadrům, abych si je chránila. Rychle mi dojde, jak velký prohřešek jsem udělala, a když se setkávám s tvým pohledem, vidím, že je to ještě o něco horší.
„Ruce za záda a bleskem“ třesu se strachy a už použitou bolestí. Pomalu a neochotně tě poslouchám. Chytám se za předloktí a čekám. Ruce mi svazuješ sice relativně volně, ale vím, že z tohoto se dostat nedá.
V ruce se ti objevují svorky, které už moc dobře znám a opravdu se jich bojím, protože dokážou působit opravdu velikou bolest. Připínáš mi je na bradavky a v obou případech vykřiknu bolestí, další pak připínáš na pysky, na každý dvě. Šílím bolestí. Na svorky na bradavkách mi ještě přidáváš závažíčka a oznamuješ, že si dáme pauzu. Necháš mě takhle stát a odcházíš pryč.
Na tvářích se mi brzy začnou vytvářet potůčky slz, chci, aby už byl konec. Bolest je nesnesitelná a ty pořád nepřicházíš, abys mě zbavil utrpení. Mám pocit, že už takhle stojím alespoň hodinu, když se konečně objevuješ. Sundáš mi svorky a najednou mi případ, že mít je ještě nebylo tak hrozné. Kdybych neměla svázané ruce, už bych si rozbolavěná hladila.
„Zbývá ti ještě 8 ran, budeme pokračovat, nebo chceš ještě pauzu?“ zeptáš se mě jako by ses ptal, jestli si dám kafé nebo čaj.
Chvíli na tebe hledím až nevěřícně a hlavou se mi žene milion myšlenek. Ani jedna z nich však nedokáže popřít, že další pauza by znamenala hodně bolesti navíc.
„Chtěla bych prosím pokračovat.“ Doluji ze sebe, co nejzdvořilejší odpověď dokážu vymyslet.
„Dobře, do 8 snad zvládneš napočítat, tak začneme.“
Uh, počítat to se mi moc nezamlouvá, už tak to bude hodně náročné a pak …
Z myšlenek mě probere silná rána a velká bolest, jak se konečky důtek zakusují do už tak bolavých prsou.
„Jedna“ vyhrknu a záhadně se mi podaří nijak neuhnout. Nádech, výdech, hlavně to musím vydržet.
S dalšími ranami se bolest stupňuje, ale mě se zatím daří držet i počítat.
„Pět“ nádech, výdech, to vydržíš.
„Šest“ nádech, výdech, ještě 2 a máš to za sebou, říkám si.
„auuuuuu…. Sedm“ jako bys chtěl ještě na poslední chvíli dokázat, abych se pokusila uhnout, nebo se nějak chránit. Zatínám zuby, protože mi dochází, o kolik silnější bude ta poslední rána. A k mé hrůze mám pravdu. Poslední rána skutečně byla ze všech nejhorší, některé konečky těch příšerných důtek se mi zakusují do bradavky s takovou silou, že mám pocit, jako by mi ji roztrhly. Zakláním hlavu a prsty si zarývám do předloktí.
„Osm“ vyhrknu o chvilku později, málem jsem zapomněla.
Vydýchávám se, pomalu mi začíná docházet, že to byla skutečně poslední rána. Odkládáš důtky, rozvazuješ mi ruce a posíláš mě klečet. Tenhle trest se řídí vždy stejnými pravidly: klečet rovně, předpažené ruce a na nich rákoska, když spadne, dostanu s ní 5 ran přes dlaně. Naštěstí mi na stopkách svítí jen 8 minut. Poslušně si klekám, pokládáš mi na hřbety rukou rákosku a zapínáš stopky. Mě to naštěstí uteče celkem rychle.
„Můžeš vstát a rákosku ukliď“
Ve chvíli kdy uklidím rákosku, ke mně přijdeš. Na tváři máš úsměv, ne škodolibý ani zlý, ale velice jemný a milý. Něžně mě obejmeš a hladíš mě po vlasech.
„Ty moje drzá šikulko, víš, že jsem docela rád, že si to takhle komplikuješ? Alespoň je větší zábava.“ Zašeptáš mi do ucha a já se začínám, čím dá víc, přiblble usmívat štěstím.
„Však proto to dělám“ odpovím ti svým drzým hláskem a ještě pevněji tě obejmu.