Kočička
Zažívala jsem snad nejhezčí období života. Měla jsem nějaké brigády, které mi zajistili dostatečně pohodlný život, některé mě i velice bavily a chodila sem na školu, kterou jsem si vysnila už jako malá holka. A pak tu byl ještě on. Nebyl to sice největší krasavec pod sluncem, ale mě se líbil a byla jsem s ním naprosto šťastná. Dával mému životu řád i smysl. Ten den jsem však nadšená nebyla, byla jsem hodně nervózní a dost jsem se bála. To, co mě čekalo byl sice jeden z důvodů proč jsem ho tak zbožňovala, ale to můj strach nijak nezmenšilo. Povedlo se mi ho rozčílit, a to se mi vždycky vymstilo. Přicházela jsem za ním se svěšenou hlavou a plná obav z očekávání toho co mělo přijít.
Už ve dveřích mě čekal s vážnou tváří: „Víš, že tohle musím kočičko, jinak to nejde.“ Pohladil mě po tváři a zvedal mi hlavu abych se na něj podívala.
„Ano, já vím.“ Pípla jsem a klopila jsem oči i když mi nedovolil zpátky svěsit hlavu.
„Pojď ke mně, ty nenapravitelná potvůrko. Někdy ti mám pocit, jestli ty nezlobíš schválně.“ Při těch si mě přivinul do náruče a měla jsem pocit, že se trochu usmívá. Mě ovšem moc do smíchu nebylo a neměla jsem odvahu zjišťovat, jestli je to pravda. Jen jsem zabořila hlavu do jeho ramene a nevydala ze sebe hlásku. Chvíli jsme jen tak stáli a v jiné situaci bych se krásně uvolnila a užila si to. Teď jsem to však nedokázala.
Pak mě pustil, postavil si mě před sebe na délku paží a já si prohlížela špičky nohou.
„Běž se nachystat, víš, jak to chodí.“ Věděla jsem, se stále sklopenou hlavou jsem se vydala do ložnice a začínala jsem se třást jako osika. Nešel za mnou. Věděla jsem, že mi dá čas, než se nachystám a pak možná ještě nějakou dobu abych mohla přemýšlet o tom co bude.
V ložnici jsem si odložila všechny věci na židli, vzala jsem peřinu, ze které jsem vyrobila válec a lehla jsem si na postel tak, že válec pod břichem mi zvedal zadeček do výše. Těsně před tím, než jsem začala natahovat jen z toho strachu a nervozity, se objevil.
„Dnes to bude rovných sto lískovkou. Ale neboj, nebude to jen na zadek.“ Roztřásla jsem se, tím dovětkem mě spíš vyděsil, pomalu mě začínaly téct slzy a v hlavě mi běželo tisíc scénářů, co vše by mě mohlo čekat.
„Pokud prvních 10 vydržíš bez pohnutí a potichu, tak ti to pak usnadním a přivážu tě, jinak budeš muset vydržet minimálně 50, každou ránu, po které utečeš zopakuju a pokud budeš chtít, abych tě přivázal alespoň na druhou polovinu, tak takových opakování nesmí být víc než 10. Všechno jasné?“
10 bych snad vydržet mohla, ale je mi jasné že si dáš záležet. Se zpožděním jsem ze sebe vysoukala: „Ano Pane.“
„Výborně, tak mi pověz, jak se budeš chovat a co tě čeká.“ Má skoro uklidňující hlas, ale stejně se klepu jako osika.
„Pane, já … no prvních 10 ran … no“
„Takhle by to nešlo, zkus to znovu a pořádně“ přeruší mě. Pomalu mě zvedá a naviguje mě abych si klekla na postel a dívala se na něj.
Pokývl hlavou abych spustila, několikrát jsem se zhluboka nadechla.
„Pane, dostanu sto ran lískovkou a v případě, že prvních 10 vydržím bez pohybu a potichu, tak mě přivážete. Ale když to nezvládnu, tak nebudu přivázaná 50 ran a za každou ránu, při které se budu bránit nebo utíkat, zopakujete. A když se bude opakovat víc než 10 ran tak mě nepřivážete ani potom.“ Dostanu to ze sebe skoro jedním dechem a sotva domluvím, po tvářích se mi kutálejí slzy.
„A to je všechno?“ podívám se na něj vyděšeně, jsem si jistá že jsem na nic z toho, co říkal nezapomněla, a tak netuším co jeho poznámka může znamenat.
„Myslím že ano, Pane.“ Už se na něj nevydržím dívat, skláním hlavu a prohlížím si dlaně uložené v klíně. Horečně přemýšlím, na co jsem zapomněla, ale nenapadá mě vůbec nic. Chvíli na mě kouká, mlčí a čeká, jestli ze mě ještě něco vypadne.
„Vážně nevíš? Tak já ti teď poradím a když si ani pak nevzpomeneš tak vymyslím nějaký bonus, co ty na to?“ Zvedá mi hlavu, hledí mi zpříma do oči, ale když se začnu nadechovat na odpověď tak pokračuje: „Co platí úplně pro každý trest?“
„Rány budu počítat a za každou Vám poděkuji.“ Vyhrknu skoro vítězoslavně. Chvíli neodpovídá a já najednou znejistím, jestli sem přece jen řekla to, co chtěl slyšet.
Na tváři se mu objeví spokojený úsměv. „Výborně zlatíčko, tak si lehni zpátky a jdeme začít.“
Lehám si zpátky na válec z peřiny a snažím se dýchat co nejvíc zhluboka abych byla připravená.
První rána dopadá přesně doprostřed zadečku. Křečovitě zatínám ruce do hrany postele, abych se nepohnula a dochází mi, že to asi byla nejméně bolestivá rána dneška a že vydržet 10 ran nebude vůbec snadné. Lehké poklepání lískovkou mě vrátí do reality.
„Jedna, děkuji Pane.“
Téměř okamžitě přichází další, těsně pod tu první.
„Dva, děkuji Pane.“ Procedím skrz zaťaté zuby, jak se všemožně snažím udržet.
Další přichází dřív, než se stihnu pořádně nadechnout. Roztřesu se napětím svalů a snahou udržet pozici.
„Tři, děkuji Pane.“
Při čtvrté ráně už syčím bolestí a pátá šla těsně na rozhraní mezi zadečkem a stehny a koušu se do rtů abych nevydala ani hlásku. Další rány pokračují na stehna a pokaždé se rozklepu, ale stále jsem nevykřikla ani ne nepohnula. Čeká mě poslední rána a vím že tahle bude nejhorší, že se pokusí abych se přece jen pohnula nebo alespoň vykřikla. Zatínám všechny svaly a čekám. Poslední rána dopadá na vršek zad. To jsem opravdu nečekala a ujede mi výrazné bolestivé zasyčení, nepohnu se, ale musím se několikrát nadechnout, než ránu započítám.
„Deset, děkuji Pane.“
„Výborně, zlepšuješ se.“ Z jeho hlasu zaznívá pýcha a myslím že se i usmívá. Pohladí mě přes červený pruh, který se mi táhne od levého boku k pravému rameni. Začínám se usmívat a štiplavá bolest se pomalu mění v příjemné pálení. Zvedá se ode mě a postupně mi přivazuje roce i nohy do každého rohu postele.
„To máš za odměnu, zkus teď co nejdéle vydržet být potichu a když budeš statečná tak tě to nebude tolik bolet.“ Jemně mě pohladí po vlasech a otočí mi hlavu tak abych na něj neviděla. Chvíli se nic neděje a pak už dopadá první rána. Je hodně citelní a vedená na stehna. Trhám za provazy, ale vydržím úplně potichu.
„Jedenáct, děkuji Pane.“
Než se dostanu ke dvaceti, syčím bolestí a s každou ránou trhám za provazy a zatínám všechny svaly. Rány dopadají převážně na stehna a občas na zadek, dvacátá je vedena na záda a kdybych nebyla přivázaná asi bych vyskočila do vzduchu. Pořád jsem ale nevykřikla a on na chvíli přestává, hladí mě po vlasech a říká mi jak sem statečná. Ucítím, že se zvedá z postele a za chvíli dopadá další rána a zase na záda. Další rány pokračují střídavě po celém těle a po třicáté ráně začíná syčení přecházet v tiché úpění. Čtyřicátá rána dopadá přes několik předchozích na rozhraní mezi zadečkem a stehny a já poprvé vykřiknu.
Tentokrát mi trvá dlouho ránu započítat, ale nespěchá na mě. Po jejím započtení si ke mně sedá na postel a jemně mě hladí po nabíhajících jelitech.
„Byla si moc statečná.“ Chvílí mě a já se přes slzy začínám usmívat. „Mám pro tebe návrh, jako odměnu. Pokud následujících 10 ran vydržíš ještě potichu, tak ti při druhé polovině odpustím dobře? Pokud to ovšem nevydržíš, nic se neděje, jen budeš muset počítat až do konce.“
„Pokusím se Pane, moc děkuji.“ Otočím na něj hlavu a usměju se. Když poslouchám, jak je na mě pyšný, zaplavuje mě pocit štěstí a skoro zapomínám na tu šílenou bolest kterou mi působí. Nechá mě ještě pár minut odpočívat a poté vstává a pokračuješ s výpraskem.
Rány dopadají přes záda, pod kolena a na rozhraní zadečku a stehen. Je mi jasné že takový ústupek si musím zasloužit. Koušu se do rtů, bořím hlavu do matrace a napínám ruce v provazech jen abych ze sebe nějak dostala tu šílenou bolest a nevykřikla. Vždycky, než ránu započítám se párkrát zhluboka nadechnu a získám si tak čas na vzpamatování. Nějakým naprostým zázrakem se mi to podařilo a už započítávám 50. ránu. Jsem zpocená, unavená a ubrečená, ale jakmile mě zase pohladíš, jsem šťastná.
Odvazuje mě a na dobrých 15 minut si mě bere do náruče. Uslzená tvář mi pomalu usychá, najednou je ta bolest neuvěřitelně příjemná a já začínám vlhnout. Všimne si té změny a s úsměvem mě posazuje na postel.
„Ale, ale, kočičko? Tobě se to snad líbilo? Myslím, že je na čase pokračovat, má to být trest.“ Říká to rádoby vážně ale usmívat se nepřestal. Úsměv mu oplácím jen stydlivě klopím oči, aby neviděl ty plamínky, co se mi v nich objevily.
Zvedá se a dává peřinu pryč. Najednou mě úsměv opouští, protože tuším, co to znamená. Přitisknu si kolena k bradě a z pod řas se na něj zkroušeně podívám.
„Prosím to ne, zepředu nee, já už budu hodná, prosíím Pane.“ Podívá se na mě, jak kdybych to jen hrála, ale ve mně je opravdu malinkatá dušička. Naposledy mu u jedné rány „ujela ruka“ a schytala sem to přímo přes poštěváček. Jen si na to vzpomenu, zase se mi z očí začínají drát slzy.
„Jen se pěkně polož na záda ať tě můžu přivázat.“ Hlas má najednou tak přísný, že ho nedokážu neposlechnout. Lehám si a nastavuji mu ruce a nohy k přivázání. Stává se ze mě ubrečené zoufalé X.
První rána na sebe nenechá dlouho čekat a na stehnech se mi objeví první rudý pruh. Trhám za provazy a úpím bolestí. Dalších několik ran dopadne v rychlém sledu a já už vzdávám jakoukoliv sebekontrolu. Škubu sebou a křičím bolestí. Najednou to přijde, rána vedená na podbřišek se mi zakousne do citlivého místa a pokud o mém výprasku nikdo nevěděl doteď tak teď to ví okruh alespoň 10 kilometrů. Další mírnější rány dopadají na břicho, a občas i na podbřišek ale už ne tak silné jako ta první, stejně mi ale po tvářích tečou slzy, po každé ráně vykřiknu a testuji pevnost provazů. Občas nějaká obzvlášť výživná zabloudí přes stehna, a to sebou pak házím jako ryba na suchu. Když už mám pocit, že nevydržím ani o chvíli víc, tak přestáváš, hladíš mě po tváří a pošeptáš mi, že už chybí jen pětadvacet. Vytřeštím na něj oči. Tohle šílené peklo byla jen polovina z toho, co mě čeká? To snad né. Usedavě se rozpláču a on mě objímá, jak jen to provazy dovolují. Hladí mě a uklidňuje. Jen co přestanu plakat a popadnu dech, vstává. Najednou se místností rozlehne skoro zvířecí řev. Bradavky, moje ubohé bradavky a on je trefil obě současně. Dalších několik ran putuje na pěkné pevné dvojky a mě pomalu dochází síly. Modlím se, aby už to bylo za mnou. Skoro už nezvládám křičet ani se vzpouzet, jak jsem unavená a rány dopadají dál a dál. Tu prsa, tu břicho či podbřišek, tu stehna. Nemám tušení kolik ran vlastně padlo a počítat je nemám sílu, i když jsem se o to ze začátku snažila v duchu. Najednou přichází pauza.
„teď přijde poslední, připrav se.“ Jak se mám asi připravit, prolítne mi hlavou. Z posledních sil jen přikývnu. O pár vteřin později mám pocit, že vyměnil prut za rozžhavené železo, protože se mi příšerná palčivá bolest rozleje do celého těla a přímo z klína. Zase to udělal. Byť sem myslela že už v sobě nemám žádnou sílu tak teď jsem se vzepjala v provazech, co mi dovolili a zařvala na celé kolo. Pak už jsem jen brečela a ani si nevšimla že mě odvázal.
Najednou jsem se ocitla v jeho náruči. Hladil mě, šeptal mi do ucha, jak je na mě hrdý, jak jsem jeho statečná holčička a že doufá že už budu hodná. Objala jsem ho kolem krku, můj pláč pomalu ustal a začínal ho střídat úsměv. Musela jsem vypadat komicky. Sešvihaná, ubrečená nahá holka s naprosto pitomým úsměvem od ucha k uchu.
„Děkuji Vám Pane.“ Zašeptala jsem mu do ucha a políbila ho na krk. Ten pocit štěstí se snad nedá ani popsat, to se prostě musí zažít. Upravil si mě tak aby se mi mohl podívat do oči, chvíli si mě prohlížel a poté mě políbil tak nádherně že jsem se mu v té náruči málem rozpustila blahem. Rukou pomalu sjel k mému klínu.
„Bolí to moc?“ zeptal se starostlivě a rošťácky se na mě usmál.
„Bolí, ale to nevadí“ odpověděla jsem s úsměvem a spiklenecky na něj mrkla. Potom mě opatrně položil na postel prohlédl si své dílo zkázy a se stále rošťáckým úsměvem mě vzal rty za bradavku. Vypískal jsem, ale nebránila se. Najednou to bylo ohromně příjemné.
V posteli jsme zůstali ještě notnou chvíli a nádherně se pomilovali. Nebýt mích nabíhajících jelit po celém těle tak to snad bylo i něžné. Já už ale vytrpěné rány nevnímala. Bolest se přeměnila na vzrušení a nic na světě mi to teď nemohlo vzít.