Jdi na obsah Jdi na menu
 


Návštěva u Pána

31. 8. 2020

Zvoním, ozve se bzučák, přicházím k bytu, opět jsou jen otevřené dveře a ty jen nakoukneš, jestli jsem to já. Rychlý pozdrav a zase mizíš. Vše je stejné jako vždycky, ale mám špatné tušení, že to tak úplně stejné nebude. Na sucho polknu, misí se ve mě různé pocity, z velké části to bude nejspíš strach, ale taky jsem zvědavá. Sedíš u počítače, a tak sebou plesknu na postel a vytáhnu si čtečku, oči mi jezdí po řádcích a najednou zapomínám na zvláštní atmosféru, která panovala, zapomínám na svět okolo a knížka mě začíná pohlcovat.
Z ničeho nic mě od knížky vytrhne ostrá bolest, než se stihnu vzpamatovat už dopadá další rána a já leknutím vyskočím a kryju si zadeček. I dvě hloupé rány přes kalhoty dost citelně bolí. Vyčítavě se na tebe podívám, sotva ale uvidím tvůj výraz, tak se ten můj okamžitě mění z vyčítavého na vystrašený a skalním hlavu.
"Vysvléct, oblečená se mi v posteli válet nebudeš!" Vyštěkneš naštvaně.
Se sklopenou hlavou rychle sundávám kalhoty a mikinu a chci si zas lehnout ke čtení.
"Vysvléct" zopakuješ důrazně a už letí další rána, která zasáhne ničím nechráněná stehna. Jdu do kolen ve snaze uchránit se před další takovou ránou. Ty jen stojíš a čekáš, až se trochu vzpamatuji a poslechnu tě. Chvíli mi to trvá, ale nakonec se přece jen zvedám a odkládám zbytek svršků. Teď už není nic, co by mě alespoň trochu uchránilo před další bolestí. Bojím se, jde z tebe strach.
"Ruce za záda."
Z tvého hlasu mi běhá mráz po zádech, mluvíš klidně až příjemně a o to je to děsivější. Neodvážím se tě neposlechnout a poslušně se chytám dlaněmi za lokty. Vážeš mi ruce, k nim mi přivazuješ vlasy tak, že mám hlavu zvrácenou dozadu, a když se pokusím spolknout sliny, šíleně se rozkašlu. Musím si na to dát pozor nebo se přidusím.
Stojím před tebou nahá a bezbranná s hlavou zvrácenou, tak že můžu koukat jenom na strop. Pokud jsem se doteď bála tak to byl jen slabý odvar, běhá mi mráz po zádech, mám strach. Pokouším se co nejvíc zvednout ruce, abych ulevila napnutému krku, ale moc mi to nepomáhá.
Chytáš mě za bradavky a natáčíš mě směrem ke stolu, na který mě surově položíš.
"Hneš se a bude to horší" proneseš s mrazivým klidem.
Nestihnu se ani nadechnout a už dopadá první rána, ustojím ji jen s velkou námahou, dáváš si opravdu záležet. Chvíli počkáš, než se trochu uklidním a už letí další. Rány přichází v pravidelných rozestupech a dopadají na zadeček i stehna. Už asi při páté ráně skučím bolestí, ale strach mi nedovolí se pohnout. Dopadne jich ještě pár a už to nevydržím a sunu se k zemi. Za ruce mě surově zvedáš a vracíš na stůl. Přitlačíš mě ke stolu a pokračuješ dál v udílení ran. Cukám se a kroutím po každé ráně, ale držíš mě pevně. Pomalu začínám být vysílená, přestávám se zmítat, už jen ležím na stole, který přestává studit a brečím.
Ještě dopadne pár ran, kolik jich bylo celkem nemám nejmenší tušení, a zvedáš mě ze stolu. Dovedeš mě ke zdi a zatlačíš mi na ramena, tak že se mi podloží kolena a klesám na ně.
"Kleč rovně" tvému hlasu nejde odporovat, a tak se co nejvíc narovnám a se zvrácenou hlavou koukám na strop. Bolí mě za krkem, pálí mě zadeček i stehna, ale nedovolím si se ani pohnout. Jsem vyčerpaná, tečou mi slzy a brzy mám mokré vlasy. Pomalu se ale uklidňuji a začíná převládat úplně jiný pocit, pocit neuvěřitelného štěstí a vzrušení. Nevím, jak dlouho jsem takhle klečela, ale uschly mi slzy a na tváři zůstal jen šťastný výraz. Pomáháš mi se postavit a pomalu mě rozvazuješ. Pak mě obejmeš a já jsem asi nejšťastnější člověk na zemi.
"Děkuji" poprvé za tu dobu promluvím, a ještě víc se k tobě přitisknu.
"Snad už teď budeš jen moje hodná holčička" zašeptáš mi mile do ucha.
"Budu" špitnu, ale oba víme, že to vůbec není pravda.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář