Očekávání
Většinou jsem cynik, ale ne tentokrát. Tentokrát je to jiné. On je jiný. Nevím proč, ale něco v něm ve mně vzbuzuje velkou důvěru. Doteď jsem důvěřovala jedinému člověku a trvalo to než se tak stalo. Najednou ale věřím někomu koho skoro neznám. Nechápu to. Jak je to možné? Proč? Co je na něm tak zvláštního?
Procházelo mnou mrazení. Měla jsem strach, nebylo na tom nic divného, ale byl to takový ten příjemný strach. Strach, který jsem milovala. Strach z bolesti, která mi bude procházet celým tělem. Bolesti pocházející od ran dopadajících na můj zadeček. Byl to nádherný pocit očekávání něčeho krásného a zároveň děsivého. Bolest dopadajících ran pro mě nebyla nic nového, ale tentokrát jsem vůbec netušila, co se bude dít. Prý se to včas dozvím. Tato nejistota jen umocňovala mé pocity. Na jedu stranu jsem se těšila jako malé dítě na vánoce a pak tu byla strana druhá, strana nádherně děsivá. Jaké to bude? Bude přísný, nelítostný a neúprosný? Nebo snad bude milý a jemný, pokud se tak ovšem dá mluvit o někom jako je on. Někom kdo mě donutí zaplatit za všechny mé drzé poznámky, za můj břitký jazyk a neustálé dobírání. Hlavou se mi honilo mnoho otázek a mnoho scénářů, které se mohly stát. Mám před sebou necelých 24 hodin, je to příliš mnoho času na přemýšlení. Ale s každou uběhlou minutou roste vzrušení, nepřemýšlím už nad ničím jiným. Řekl, že budu platit a že dluh mi bude velice pomalu zmenšovat, jenže to taky může znamenat, že budu platit velice vysoké splátky, jak tomu říká, a stejně to bude málo, aby se mi dluh zmenšoval. Začínám pomalu šílet nedočkavostí, chtěla bych vědět, co bude. Splátkový kalendář, ale dopředu nevím jak velký je dluh ani jak velké budou splátky. Teď to má být jen malá záloha a já nemám tušení, co to znamená. S postupujícím časem ve mně roste ten prazvláštní pocit očekávání, pocit, který dávno znám a přesto mi z něj běhá mráz po zádech takovým tím prazvláštním způsobem, který mě nutí se pousmát. Čas ubíhá tak zoufale pomalu, minuta za minutou jakoby ani nechtěl dosáhnout té hodiny, po které tolik toužím. Nejraději bych to vzala zkratkou.
Jak jen mohl tak moc zaujmout mou pozornost? Kde se vzala ta neuvěřitelná důvěra, kterou musím mít k někomu, komu hodlám dovolit něco takového.