Překvapení
Ležím v posteli na břiše, jsem zvednutá na loktech a čtu si knihu. Jsem tak zabraná do čtení, že si ani nevšimnu tvého příchodu a ty se rozhodneš toho využít. Potichu našlapuješ, až dojdeš těsně k posteli, pořád jsem si tě nevšimla. Najednou ucítím silnou bolest a vyskočím jak čertík z krabičky, byla jsem ve svém světě, začtená a ty si mě vyrušil dobře mířenou ranou opaskem. Spis jsem se lekla než že by to tak strašně bolelo, ale moje reakce tě stejně pobavila. Sebereš knížku, odložíš ji na stolek a rychle mě vysvlíkáš. Snažím se ti co nejvíc pomoct, cely den jsem se na tebe těšila.
Bereš do ruky provaz, který mam vždy v šuplátku od nočního stolku a přivazuješ mi ruce k čelu postele, nebráním se, jednak to nemá význam, vím, že bys vyhrál a pak umírám nedočkavostí, co sis na mě tentokrát vymyslel. Po tom co mám ruce pevně přivázané a máš jistotu, že se z těchto pout nedostanu, přesouváš svou pozornost jinam. Pohráváš si s mými ňadry, prohmatáváš mi je, svíráš ve svém pevném stisku a drtíš mi vší silou bradavky. Bolest mi vystřeluje do celého těla, zatínám zuby, ale nepohnu se ani o milimetr.
Na chvíli přestáváš a zvedáš se ode mě, podáváš si šátek a zavazuješ mi oči. Stávám se absolutně bezmocnou, nemám tušení, co se stane v příští minutě, jsem ti plně odevzdaná.
Hladíš mě po těle a každou chvíli se napřáhneš a liskneš mi, tu přes prsa, tu přes tvář, kundičku, stehna… protože rány bývají nečekané, občas sebou mírně cuknu. Najednou se mě přestaneš dotýkat, ale žádná rána nepřichází. Slyším, jak se zvedáš a přecházíš po pokoji, představivost mi jede na plné obrátky, pro co asi můžeš jít? Důtky? Rákosku? Nebo něco jiného?
Brzy to mám zjistit. Tvoje kroky se přibližují. Převracíš mě na břicho, chytáš mě za boky a nadzvedáváš mě. Pod břicho mi dáváš přeložený polštář, abych měla vystrčený zadeček, a roztáhneš mi nohy.
"Hneš se a bude zle, je ti to jasný?!?!" říkáš potichu ale s důrazem na každé slovo.
"Jo je." špitnu
"Jak 'jo'!? Neumíš odpovídat slušně?" už nemluvíš potichu a hlas máš velice přísný.
"Ano, je mi to jasný"
"Ty si mi nerozuměla?!" zaslechnu svist a na vystrčeném zadku mi přistane velice silná rána.
"Ano, rozuměla jsem…“
"A dal?" svist a cítím další silnou ránu, neudržím se a syknu bolestí.
"…můj Pane…“ hlas se mi začne třást.
"No vidíš, že to de … ale že ti to teda trvalo…“
Obdržím další ránu a opět mi ujede syknutí.
"Ticho budeš!! Nebo mě chceš vytočit?"
"Ano, budu potichu, můj Pane"
"Tak se mi to líbí"
Zabořím obličej co nejvíc do postele, abych utlumila každý sten, který mi unikne v reakci na bolest, kterou mi působíš. Každé místo na zadečku už mám v jednom ohni a přes veškeré pokusy být potichu, nebo alespoň utlumit vše co nedokážu zadržet, toho slyšíš přespříliš.
Najednou vylítnu a ujede mi hlasité „auuu“… jen pevně přivázané ruce mi brání, abych nevyskočila až ke stropu. Tentokrát další ze silných ran nedopadla na vyšpulený zadeček, ale byla dokonale mířena na moji kundičku. Něco takového jsem vůbec nečekala.
„Co to má znamenat? Něco jsem ti řekl! Ty vážně neumíš poslouchat. To je tvůj vděk za to, že jsem ti trpěl to tvoje kvílení?“ nekřičíš, ale hlas máš hrubý, nepřipouštějící diskuzi a slyším v něm cosi zlověstného. Naháníš mi hrůzu a začínám se třást strachy.
„Omlouvám se, můj Pane, už se to nestane, vážně se omlouvám, prosím, já už budu hodná, nezlobte se, prosím.“ vychrlím velice rychle a bez nadechnutí ve snaze trochu tě obměkčit, tuším ale, že mi to moc nepomůže.
„Neposlechla si … A abys mi tu nevyváděla bezdůvodně, tak ti ten důvod dám.“
„Prosím nee, já už vážně budu hodná a poslušná, slibuju, prosím.“
„Na záda, hned!“ moje prosby s tebou nehnuly ani o píď.
Třesu se strachem, ale neodvážím se tě neposlechnout.
Jednou rukou mi zvedneš nohy a přitlačíš mi je dozadu, že se mi kolena dotýkají hrudníku. Máš teď přístup k nejcitlivějším místům. Najednou mi začnou velice rázně a v rychlém sledu dopadat rány na stehna, tipovala bych to na důtky. Dost často se ovinou okolo stehen a dopadnou na vnitřní, o poznání citlivější stranu. Občas se dokonce strefíš i přes kndičku. Po každé takové ráně se, krom bolestivého výkřiku vzepnu, v marné snaze se nějak chránit. Nedbáš na jakékoliv mé cukání nebo výkřiky a pokračuješ dál. Při pokusu počítat jsem se v duchu dostala asi ke dvacítce, ale kolik ran padlo skutečně nevím.
Přestáváš a pokládáš mi nohy zpátky na postel. Ležím narovnaná na zádech a bojím se jakkoliv pohnout. Se zatajeným dechem čekám, co přijde a doufám, že už mě nebudeš bít. Něčím šramotíš, má pocit, že uběhly hodiny, než jsem tě slyšela opět přicházet. Přistoupíš ke mně a najednou mi dopadá rána na prsa, netuším, co máš v ruce, ale pekelná bolest znásobená tím, že se ti podařilo zasáhnout bradavku, způsobí, že úplně nadskočím. Dřív, než stačíš cokoliv říct, se mi podaří vyhrknout omluvu a návrh, abys mi přidal několik ran přes kundičku.
„Dobře, takže teď přes kozy 20, řvi si, jak chceš, ale ani se nehneš. Pak bude 10 přes kundu a budeš si hezky držet roztažený nohy a vystrčenou kundu. Jako bonus mi budeš oznamovat, kam rána šla a budeš počítat, kolikrát jsem se strefil přes poštěváka. Jestli takových ran nenapočítáš alespoň 6 tak dostaneš přidáno.“ Z tvého hlasu jde poznat, že si překvapený moji pohotovostí.
Začínáš a s každou ránou si dáváš velice záležet, zatínám všechny svaly, provaz se mi zarývá do rukou a stejně se mi úplně nedaří zůstat nehnutě ležet. Naštěstí to že se cukám, ale nesnažím se nějak uhýbat, ti nevadí. Tentokrát už počítat nezvládám a tak nemám tušení, jestli to bylo skutečně těch slibovaných 20, ale na tom nesejde. Ve chvíli, kdy dopadla poslední rána, jsem konečně byla schopná pořádně nabrat dech a trochu se uvolnit. Krom sytě rudého hrudníku mám v jednom ohni i dodřené zápěstí od provazu. Zhluboka dýchám a snažím se nabrat síly k tomu, co má následovat.
Hned jak mě odvážeš, rychle zaujmu pozici, kterou si mi určil. Hned do první rány dáš velikou sílu, nebo se mi to alespoň tak zdá, vykřiknu bolestí, ale strach z toho, co by mohlo přijít, mi pomůže zůstat téměř bez pohnutí. Chvíli se nic neděje, pak mi najednou dopadne rána přes stehna a s ní upozornění, že ti budu hlásit, kam rána dopadla a že na to budu mít pokaždé jen, než napočítáš do pěti, když to nestihnu, ránu zopakuješ. Jen co to dořekneš, dopadá další rána a tahle dokonce strefí i poštěváček.
„Poštěvák“ hlásím hned, jak se stihnu nadechnout.
„Takhle se mnou ale mluvit nebudeš, nechtěj, abych ti musel připomínat správné chování“ výhružnou větu doprovázíš ranou přes stehna.
„Předchozí rána byla přes klitoris, můj Pane“ zkusím se opravit a doufám, že budeš spokojený, protože kundičku mám už teď bolavou a určitě celou rudou a na stehnech tuším dvě pořádná jelita.
Odpovědí mi je další rána. Vyjeknu bolestí.
„Tato rána dopadla přes pysky.“ Vyhrknu co nejrychleji, abych ti nedala záminku k další ráně navíc.
V rychlém sledu dopadnou hned dvě rány přes stehna.
„Začínám mít pocit, že to děláš schválně, máš poslední šanci a pokud to tentokrát opět nebude v pořádku tak si vymyslím něco hodně speciálního.“ Bylo to jen obyčejné oznámení, jako bys říkal, že venku prší, ale o to děsivější to bylo.
Přemýšlím, co jsem pokazila a pak mi to dojde… oslovení, ale se stalo.
Další rána, tentokrát bolestivější než ty předchozí. Výkřik téměř okamžitě přechází ve větu.
„Tato rána dopadla přes klitoris, můj Pane.“ Strach mi zatím nedovolil se pohnout, ale nevím, jak dlouho to ještě vydržím.
Další rána, další výkřik a další věta a pak celé znovu.
Při sedmé ráně už to nezvládnu, krom výkřiku se skulím do klubíčka a nohama se snažím chránit si kundičku.
„Jak si přeješ.“ Říkáš lhostejně. Umíš velice dobře hrát svou roli.
Honem se vracím do původní pozice, ale vím, že už je pozdě. Vím, že teď se za neuposlechnutí platí vysoká cena.
„Vstávej“ hlas ti zhrubnul víc než normálně. Už jsem se bála opravdu hodně a do toho ta bolest.
Poslechla jsem.
„Ruce za hlavu, nohy od sebe“ máš klidný, ale velice přísný hlas, který se nedal neuposlechnout.
Cítila jsem, jak mi postupně na bradavky věšíš drobné skřipce, začala jsem se uklidňovat, vždyť to nebylo tak hrozné. Podobné svorky jsem dostala ještě na pysky a to už jsem byla docela klidná.
Zásadní chyba.
O chvilku později jsem pochopila, proč není potřeba, aby samotné skřipce působily bolest. Ke každému z nich byl připojen drátek, kdybych viděla, tak klidná bych určitě nebyla. První impuls byl natolik šokující, že jsme se skroutila a všechen strach, který předtím začal ustupovat, se vrátil v mnohonásobné míře.
„Vstávej“ znělo to jako nepěkná výhružka.
Postavila jsem se a další impuls už ustála o poznání lépe. V závěru to tolik nebolelo, ale z nějakého důvodu to mělo úplně neuvěřitelný efekt. Velice brzy jsem začala brečet a prosit. Měla jsem skutečně dost, bylo to k zbláznění, strašně moc jsem si přála, aby už to skončilo.
Když si viděl, že to splnilo požadovaný efekt, sundal si mi svorky a objal si mě. Přitiskla jsem se k tobě a nepřestávala plakat. Když jsem se pomalu začala uklidňovat, sundal si mi mokrý šátek z očí a viděl si, jak mi přes slzy svítí štěstím. Začala jsem se usmívat a vypadala jako nejspokojenější člověk na planetě. Usmál ses na mě, něžně mě postrčil k posteli a pomalu mě navigoval na všechny čtyři. Pak si do mě vnikl, bez přípravy, ale přitom to šlo hladce, jako po másle. Držel si mě něžně za boky a najednou jsem měla pocit, že se se mnou miluje úplně jiný člověk, než který mi před chvílí působil tolik bolesti. Velice brzy jsem však přestala nad čímkoliv přemýšlet a ponořila se hluboko do moře slasti. Vykřičela jsem do světa jak si úžasný. Po té co ses taky udělal, sis mě k sobě přitulil, začal mě hladit a užíval sis můj spokojený výraz.
„Všechno nejlepší k narozeninám, zlatíčko“