Jdi na obsah Jdi na menu
 


Už budu hodná

31. 8. 2020

Zvoníš, běžím rychle otevřít, jdu akorát v tričku a v kalhotkách, protože vím že si to ty. Pozdravím tě, ty mi liskneš a už mě ženeš do ložnice. Přikážeš abych se svlíkla. Poslechnu, ale dávám si záležet, aby to chvilku trvalo. Si netrpělivý a ranou na zadek mě pobízíš k rychlosti. Ptáš se mě, jestli sem splnila vše, co jsi mi přes den uložil, odpovídám že ano, že sem jen nestihla umýt všechno nádobí od vaření.

Ty: „Jak jenom? Jak si to představuješ?"

Já: „Já to dodělám potom, všechno bude, slibuji..."

Ty: "To mě absolutně nezajímá, nesplnila si úkoly, víš, co máš v takovém případě dělat!!"

Já: "Ano vím"

Lehám si poslušně na postel, pod břicho si dávám polštář, aby byl můj zadek pěkně vystrčený. A čekám na trest.

Nemusím čekat dlouho, tentokrát si vybereš bičík, tenký, pružný.

Oznamuješ mi, že budu počítat a že skončíš až uznáš za vhodné.

A už to začíná. Svist ... "Jedna"

Svist ... "Dvě"

S prvními ránami problém nemám, hezky ti držím a ani se nehnu.

Svist ... "Tři"

A takhle to pokračuje, sázíš mi rány jednu za druhou, blížíš se desáté a já už dost slyšitelně sykám bolestí, dáváš si záležet.

Při patnácté ráně se neudržím a vykřiknu, nezapomínám však stále počítat, vím že pak by to bylo tisíckrát horší.

Blíží se 25 rána a já už po každá ráně křičím a prosím tě, aby si už přestal, že všechno napravím, práci dodělám a zařídím si abych vše lépe stíhala, ale si neúprosný, zadeček mám v jednom ohni, ale stále počítám, na tom si dávám záležet...

Svist ... "Ááááuuuu …třicet, už prosím dost, já se polepším"

Svist ... "Prosííííííííím už néééé, třicet jedna"

Svist... "Už dooooost, třicet dva"

Najednou další rána nepřijde, a ty suše oznamuješ: "ještě jednou zaprosíš abych toho nechal, tak bude trest dvojnásobný!!"

A pokračuješ:

Svist ... "Ááááááuuuuu ... Třicet dva" já už se neodvážím protestovat

Svist ... Áááááááá ... Třicet tři

Svist .... Ááuuuuuuuu ... Třicet čtyři

Svist ... Áááááááááuuuuuuuu třicet pět.

Přestáváš, přikážeš abych se zvadla, okamžitě uposlechnu.

"Otoč se!"

Otáčím se k tobě zády s hrůzou, co přijde, bereš do ruky můj zmučený zadek, tiskneš ho a cítíš, jak se snažím uhýbat. Tvůj stisk je však příliš silný a já můžu jen skučet bolestí, za což si vysloužím ránu. Otočíš si mě, a hraješ si s mými prsy, bolí to, ale neodvažuji se ani pohnout a se zaťatými zuby doufám že tě to brzo omrzí. Mám pravdu, ale moc si tím nepomůžu, dáváš mi na bradavky svorky a házíš mě na záda na postel... Při dopadu na zadek mi unikne slabý výkřik.

"Co to mělo znamenat?!"

"Omlouvám se, už se mi to nestane"

" To bych ti radil!!"

Leháš si vedle mě na postel a přikážeš, abych ho vzala do pusy, poslechnu, snažím se, aby se ti to líbilo, už tě nechci naštvat.

Rvu si ho co nejhlouběji do krku a chvílemi si s ním hraji jazykem.

Zdá se, že si spokojen, netrvá to moc dlouho s uděláš se.

Chvíli ležíš, já sedím vedle tebe a neodvažuji se už ani pohnout proti tvé vůli. Zadeček mě hodně bolí a připomíná mi abych pečlivě poslouchala tvoje rozkazy.

Pomalu se zvedáš a dáváš mi rozkaz abych se postavila vedle postele. Stojím před tebou a zatajuji dech v očekávání.

Nenecháváš mě dlouho čekat, chytáš mě za svorky a taháš dopředu. Už to nevydržím a udělám krok.

"Kdo ti to dovolil co?"

"Omlouvám se, jen už mě prosím nebij"

"Na to si měla myslet dřív, teď ji lehni na záda, chyť si nohy a pěkně je roztáhni"

"Prosííím nee"

"Tak dělej!!"

Poslechnu, bojím se, protože tuším, co bude následovat...

Bereš do ruky rákosku a já mám hrůzu v očích. Chvíli mě s ní jen přejíždíš po stehnech i po ni a necháváš stupňovat můj strach z dalšího trestu...

Najednou se ozve známý hvizd a padá první rána, podaří se ti strefit se na poštěváka, vyjeknu bolestí, stáhnu nohy k sobě a snažím si ji chránit...

Tím tě však pouze opět naštvu. Odložíš rákosku, jdeš mi oddělat svorky z bradavek přikazuješ, abych dala ruce za hlavu, přivazuješ mi je k posteli. Nohy, abych natáhla a přivazuješ mi je každou do jednoho rohu postele.

Jdeš si znova pro rákosku, ale tentokrát se věnuješ mým prsům a už padá rána jedna vedle druhé... Křičím bolestí, prosím tě, abys přestal, ale ty mě jen suše okřikneš, že si za to můžu sama, když se neumím chovat.

Snažím se v duchu počítat rány, ale již u desáté se ztratím... Ještě chvíli to pokračuje, kroutím se, snažím se uhýbat ranám, ale provazy mi to nedovolují.

Konečně přestáváš, ale já zůstávám přivázaná, najednou se znova napřahuješ, ale rána dopadne na podbřišek svisle tak, že konec rákosky zasáhne poštěváka, vypnu se bolestí a vykřiknu. Už je to k nevydržení, provazy mě řežou, zadek, na kterém ležím mě šíleně pálí a prsa i rozkrok mám v jednom ohni, rána to totiž byla opravdu silná...

Odvazuješ mi nohy, ale ještě není konec...

Chytneš mě za ně a ohneš mě, naštěstí už další rány nepřichází ale vnikáš do mě.

Přirážíš opravdu tvrdě a hraješ si s mými zmučenými prsy začínám vydávat něco mezi vzdychy a výkřiky rozkoše a bolesti. Všimneš si, že mé steny nejsou pouze bolestí a okamžitě přestáváš. Chvíli čekáš a pak mi ho bez varování narveš do zadku, vykřiknu spíš lehkým úlekem než bolestí...

Začínáš opět velice silně přirážet a nepřestáváš mi drtit prsa. Přidáváš na síle jak v přirážení, tak ve stisku mých prsou. Já se pod tebou zmítám v orgasmu a ty dosahuješ vyvrcholení.

Leháš si vedle mě na postel, já chci dát nohy dolů a normálně si lehnout, ale vysloužím si takovou ránu přes bolavý zadeček, že už se raději o nic nepokouším...

Po nějaké době mě přece jen pustíš a musím ti jít uvařit kávu a jít ohřát jídlo, už už se zvedám že půjdu do kuchyně, ale zastavíš mě. V ruce držíš několik svorek. Dvě mi připínáš na bradavky a přikazuješ, abych roztáhla pořádně nohy... Bojím se, ale strach z dalšího výprasku je silnější.

Jednu mi připínáš přímo na poštěváka, vykřiknu bolestí, ty mi jednu vrazíš, abych byla ticho.

Další dvě mi připínáš na stydké pysky a pak už mě ranou přes zadek posíláš do kuchyně...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář