Tajné choutky

„Už zase?!“ Stojíte nade mnou a ve mně zůstává malinkatá dušička. Opravdu jsem se snažila, ale zase se mi podařilo všechno pokazit. Chce se mi utéct a zkovat se. Strachem jsem ale přišpendlená na místě, koukám do země a po tváři mi začínají téct slzy. Takhle moc jsem vyděšená snad ještě nebyla.

„Pane já se moc omlouvám.“ Dál už pokračovat nezvládám, láme se mi hlas a rozbrečím se. Klečím před Vámi, teď už nezvládám být ani narovnaná se sklopenou hlavou jako na začátku, ale hlava mi padá na kolena. Ohýbáte se ke mně, chytáte mě za vlasy a surově mě narovnáváte. Chytáte mě za bradu a nutíte mě podívat se Vám do očí.

„Kolikrát ti to budu muset opakovat, copak sem pro tebe nějaký hej počkej nebo co? Kolikrát tě budu muset ještě potrestat, než ti dojde že ke mně musíš mít úctu.“

„Pane já … já si Vás vážím … já jsem vážně nechtěla… prosím Vás … už se to nestane.“ Mezi vzlyky se snažím horko těžko vydolovat omluvu.

„Bla bla bla, tohle si říkala posledně taky a zase to dopadlo stejně. Ani týden ti to nevydrželo. To se nejsi schopna chovat slušně ani když si samá modřina?“ nekřičíte, máte klidný výraz, ale z hlasu zaznívá posměšek.

‚já se chovat umím, ale ty se tváříš jak největší kamarád a když se zapovídáme a mě to ujede, tak je z toho problém, jak kdybych tě praštila‘ prolítne mi hlavou a asi se moje myšlenky projeví na mém výrazu tváře, musel jste spatřit záblesk vzdoru, jinak si to nedokážu vysvětlit. Chytáte mě pod krkem, nutíte mě se zvednout do stoje a pozpátku mě vedete ke stromu. Byli jsme na procházce a užívali si příjemné odpoledne, než jsem to zase pokazila.

Přirazíte mě na kmen stromu a já začínám lapat po dechu. Jestli jsem měla v sobě nějaký záchvěv vzdoru, tak je všechen definitivně pryč. Trochu stisk povolíte, sice jsem Vás vytočila na nevyšší možnou mírů, ale nechcete mi ublížit. Po chvíli mě pouštíte úplně a já honem doplňuji kyslíkový deficit.

„Do naha a čelem se stromu a fofrem.“ Jsem tak vyděšená, že jsem snad udělala světový rekord v rychlosti. Stojím koukám na kůru dubu, u kterého jsem se zastavili a neodvažuji se ani pootočit hlavou a zjistit co se děje. Slyším, jak se přehrabujete v batohu, po chvíli mi zvedáte ruce nad hlavu a přivazujete mi je k větvi, tak že si musím stoupnout lehce na špičky, abych na rukách nevysela. Chvíli se soustředím na provaz a snažím se nějak si ho na rukách porovnat, aby co nejmíň dřel a najednou zjišťuji, že Vás neslyším. Přemýšlím, zda se otočit, ale bojím se, že tam jen budete potichu stát a já si všechno jenom zhorším. Napínám uši a snažím se zaslechnout jakýkoliv zvuk, který mi potvrdí Vaši přítomnost. Mám pocit, že to trvá neskutečně dlouho, bojovat s nutkáním se otočit je čím dál těžší. Mám pocit, že přesně na to čekáte, že mě chcete donutit udělat nějakou chybu, zase. Jako by nestačilo to, že mám snad přes celé tělo jednu velkou, modro žlutou modřinu z minulého týdne. Nakonec to stejně nevydržím a pootočím hlavou, abych zjistila co se za mnou děje.

A bylo to, jak jsem si myslela, stojíte tam a prohlížíte si mě. Jakmile se otočím, vidím, jak se ze zaujatého výrazu stává vítězoslavný.

„Řekl jsem čelem ke stromu, ale když se ti to nelíbí, tak se tedy otoč celá, prvně si promluvíme a pak začnu z téhle strany, když se ti tak moc nelíbí pohled na kmen stromu.“ Říkáte to skoro pobaveně a já si říkám, že bych byla asi i raději kdybyste na mě křičel. Opět se mi začínají drát slzy do očí a začínám se třást strachem.

„Tak mi pověz, jak si se dostala do této situace“ Snažím se dýchat zhluboka, abych se co nejvíc uklidnila a byla schopná souvisle mluvit.

„Pane, byla jsem k Vám neuctivá, když jsem Vám tykala. Protože jsem předtím slíbila, že už to neudělám, tak je to zároveň porušení slibu. Nakonec jsem nesplnila Váš příkaz být čelem ke stromu a otočila jsem se.“ Uf, snad se Vám to bude zamlouvat, vychrlila jsem to ze sebe jedním dechem a už se mi zase začínají po tváři kutálet slzy.

„Takže to máme tři vážné prohřešky: neúcta, porušení slibu a porušení příkazu. To bude holčičko pěkně drahé. Budeš všechno počítat, než uznám, že je číslo dost vysoké.“

„Ano pane“

Berete další kus provazu a přivazujete mě v pase ke stromu. Třetí provaz mi přivazujete ke kotníku a druhý konec vedete kolem stromu, nutíte mě roztáhnout nohy a tím si ještě víc stoupnout na špičky. Poté co mě takto zajistíte, rozhlížíte se po okolí po něčem, co by bylo vhodným nástrojem. Nevím, jestli to bylo Vaším plánem, ale nacházíme se při okraji vysokého lesa a asi o 50 metrů dál začíná mlází, kde se mladé stromky předhánějí, aby se dostaly co nejblíž na slunce. Vydáváte se tam, s hrůzou sleduji, jak si vybíráte asi jako prst silný prut. V rychlosti ho očistíte od bočních větviček a vracíte se za mnou.

Za tu chvíli, co jste byl pryč jsem se stihla trochu uklidnit, zaměstnalo mě totiž pozorování toho, jak vybíráte to, čím mě potrestáte. Jakmile se ale začnete vracet a vidím čím dál líp ten asi metr dlouhý silný prut, všechen strach je zpátky. Najednou stojíte vedle mě a já pomalu ani nedýchám, snažím se připravit na šílenou bolest, která musí brzy přijít. Napřahujete se, zatínám zuby a snažím se odvrátit hlavu pryč. Prut však neškodně proletí vzduchem a nechá za sebou jen nepříjemný zvuk. V tu chvíli udělám obrovskou chybu, přestanu dávat pozor a než se stihnu znova nadechnout, ozývá se zvuk podruhé a nechává za sebou šílenou bolest rozlévající se ze stehen snad do celého těla.

Opožděně zatnu všechny svaly a vzepřu se v provazech.

„Jedna“ vyhrknu, jakmile popadnu dech.

Jen co to dořeknu dopadá další rána těsně vedle předchozí a na stehnech mi vyskakují nová jelita. Další rány dopadají se stejnou přesností, jako by byly podle pravítka a než dopadne desátá rána, mám stehna jako zebra, jen s rudými jelity vystupujícími ze starých modřin. Provaz mi nedovolil téměř žádný pohyb a při každém cuknutí se mi zařezává do kůže. Než tohle skončí, budu mít zápěstí i kotníky ošklivě dodřené, to ale nebude rozhodně to nejhorší.

Stihnu se sotva dvakrát nadechnout a už se s ranami posunujete dál. Jedenáctá rána dopadá na podbřišek. I když jsem se do teď hodně snažila, tak tentokrát se neudržím a myslím, že mě slyšeli i o 10 kilometrů dál. Po tváři mi tečou slzy a nejsem schopná popadnout dech. Než se mi podaří vyhrknout číslo, už si netrpělivě poklepáváte prutem o ruku. Po čísle opět téměř okamžitě následuje další rána a zase těsně vedle té předchozí. Zase mi to trvá a Vám se ty pauzy přestávají líbit.

„Nějak moc si to zjednodušuješ, takže to uděláme takhle: jestli nestihneš ránu započítat, než napočítám do 10, tak dostaneš novou. Je to jasné?!“

„Aano pane.“ Musím se hodně soustředit, abych vůbec byla schopná mluvit.

Jeden nádech a už letí další rána.

„Třináct“ vyhrknu současně s výkřikem.

Rány padají jedna vedle druhé a pomalu se propracováváte přes břicho. Už pomalu ani nemůžu křičet, ani se už nesnažím držet na špičkách, ale jen visím za ruce a při každí ráně sebou cuknu, jak mi to jen provazy dovolí.

Ve chvíli, kdy dopadá pětadvacátá rána těsně pod prsa, mi dáváte pauzu. Pomalu začínám dýchat zhluboka a přestávám se třást a brečet. Když konečně posbírám nějakou sílu, stavím se opět na špičky, abych trochu ulevila odřeným zápěstím. Necháváte mi asi 10 minut.

„Připravena?“ zeptáte se až téměř vlídně. Jen kývnu na souhlas, bojím se, že by mě hlas zradil.

První ránu dokážu díky přestávce ustát docela obstojně, ale při druhé už se zase vzpínám a číslu je sotva rozumět ve výkřiku. Po další ráně přichází téměř zvířecí řev. Podařilo se vám trefit obě bradavky současně a já mám pocit, že zešílím bolestí. Úplně zapomínám na nějaké vaše počítání do 10, takže další rána mě notně překvapí.

„Dvacet osm“ vykřiknu, jakmile mi dojede, co se stalo.

Další dvě rány naštěstí započítat nezapomenu a Vy naštěstí u třicítky přestáváte, alespoň prozatím.

Odvazujete mě a ve chvíli kdy mi odvážete i ruce, sesouvám se Vám do náruče a už jen tiše pláču. Hladíte mě po vlasech a čekáte až se uklidním.

„Právě si zvládla trest za jeden prohřešek.“ Oznamujete mi, jakmile se uklidním.

Málem začnu natahovat znovu, ještě dva podobné tresty nemám šanci zvládnout. Tohle mi přece nemůžete udělat, to nejde, to se nedá vydržet. Hlavou mi lítají hrozné myšlenky a vzápětí už se skutečně neudržím a znova pláču. Tentokrát už tak milý nejste, můj pláč ignorujete a zpátky mě přivazujete ke stromu, tentokrát tak jak jsem měla být původně a zbitým tělem mě tisknete na hrubou kůru stromu.

„Pravidla jsou stejná, počítat budeš od začátku a když ti to bude trvat moc dlouho, tak dostaneš novou.“

„Ano pane“

A už slyším ten odporný zvuk. Jestli jsem si myslela, že rány, které jste mi dával předtím byly silné, tak jsem se šeredně spletla. Rána dopadla těsně nad koleno a já mám pocit, že mě bijete rozžhaveným železem, jak to pálí. Počítat naštěstí nezapomínám, ale při každé další ráně sebou házím, jak jen mi to provazy dovolí. Rány dopadají snad i na sebe, protože než se dostanete k hranici se zadečkem, stihnu napočítat 20 ran. Tak strašně ráda bych si stehna třela rukama a trochu si od té šílené bolesti ulevila.

Když rány začínají dopadat na zadeček mám pocit, že mě tou silou musejí snad i překrojit nebo alespoň protrhnout kůži, protože ta bolest je šílená. Jak dopadají další rány, tak už jsem si jistá, že je nekladete vedle sebe jako předtím. Než dopadne poslední rána přes zadeček tak se dostanu k číslu 40 a už pomalu přicházím o hlas. Posledních několik ran už se ani nesnažím vzpínat, jen sebou vždy cuknu a heknu bolestí, na víc už prostě nemám sílu. A to čekám, že na řadu přijdou ještě i záda.

Dáváte mi pauzu a čekáte až se vzpamatuji, tentokrát to musí trvat alespoň čtvrt hodiny, ne-li dýl, ale neřeknete mi jediné slovo. Asi bych přemýšlela, co mě ještě čeká, nebo třeba měla strach, ale na nic z toho už nemám energii. Po strašně dlouhé době pomalu přestávám brečet a znovu si stoupám na špičky. Ještě chvíli čekáte a už dopadá první rána na spodek zad. Rány jsou překvapivě mírné a dohromady jich na celá záda dopadne asi jen patnáct. Dají mi hodně zabrat, ale rozhodně to není tak zlé, jak jsem čekala. Začínáte mě rozvazovat, takže vím, že už je opravdu konec, tedy konec této části.

Musíte mě podpírat abych neupadla na zem, opatrně mě objímáte a čekáte až se o Vás přestanu opírat a budu schopná stát sama.

„Tak co ti vymyslíme jako poslední část trestu?“ pořád nejsem ještě úplně při smyslech, takže na Vás jen zmateně hledím a snažím se pochopit pointu sdělení.

Když nijak nereaguji tak začnete sám: „Co třeba kdybys dostala ještě přes šlapky a lýtka? Tam nemáš z dneška ještě jedinou ránu?“

„Ne pane, prosím už mě nebijte.“ Znovu se zoufale rozpláču, mám pocit, že už bych nesnesla jedinou ránu navíc.

„Tak co by si tak slečna představovala, když se jí výprask nelíbí? Chyby dělat to ano, ale nést za ně odpovědnost už je těžší, co?“ Z Vašeho hlasu zaznívá výhrůžka.

„Já … já nevím pane, jen už mě prosím nebijte.“

„Takže tamhle na kraji toho mlází si běž nasbírat pořádný trs kopřiv.“ No to jsem si tedy pomohla, s brekotem se pomalu vydávám pro kopřivy. Pečlivě je trhám abych se co nejmíň popálila, ale stejně, než jich nasbírám dost, tak mě ruce pořádně pálí a jsou samý pupínek. Když se vrátím zpátky, máte kolem ruky moje tričko, abyste se nepopálil.

„Ruce za hlavu, nohy od sebe!“ Raději bez řečí poslouchám a doufám, že nevymyslíte nic dalšího. Obcházíte okolo mě a když Vás mám za zády a nevidím na Vás, najednou mě švihnete kopřivami přes zmalovaný zadeček. Nebyla jsem na to připravená, jednak stonky kopřiv nejsou úplně jak stébla trávy, takže to docela bolí a jednak se mi do bolavého zadečku zakousávají drobné chloupky kopřivy a pálí to jako ďas. Díky této kombinaci mi vystřelí ruce k zadečku a třením se snažím trochu si ulevit.

„A fofrem, nebo si do té kytičky přidám nějaký proutek, nebo co bys řekla třeba na šlahoun ostružiny?“ Marně hledám nějaké stopy po vtipu, Vy jste to asi myslel vážně, nebo ne? Raději rychle dávám ruce zpátky tam, kde mají být.

„Pane prosím Vás, to ne, já už to neudělám, slibuji.“ Dělám na Vás psí oči a tajně doufám, že mi to pomůže. Najednou se Vám ve tváři mihne stín pobavení a mě najednou dochází co sem vlastně řekla a že to nemůže dopadnout dobře.

„Zase slibuješ co? To by ti šlo, ale dodržovat sliby už se ti nechce. Takže teď si napočítáš 30 ran kopřivami a jestli se pohneš, tak začnu znovu. S novými kopřivami a najdeš si k nim nějaký pěkný proutek. Domluveno?“

„Ano pane“ pípnu, ale chce se mi křičet a nadávat. Zatínám zuby a čekám na první ránu. Přichází zase přes zadeček, takže se to dá docela dobře ustát. Započítám ji a už přistává další, tentokrát ale přes záda, a to už je horší. S každou další zatínám všechny svaly čím dál víc a připadá mi téměř nemožné vydržet to až do konce. Záda, zadeček a stehna začínají být samý pupínek a nepředstavitelně pálit a svědit. Strašně moc chci dát ruce dolů, ale zatím strach vyhrává. Každou ránu krom počítání doprovází výkřik. Když se dostanu konečně do poloviny tak přestáváte. Ukazujete mi úplně otrhaný trs kopřiv a posíláte mě pro čerstvé. Trochu si dávám na čas, abych si aspoň trochu ulevila, ale vím, že to nesmím moc přehnat.

Jakmile se vrátím, podávám Vám nový trs a honem si stoupám do určené pozice, abych Vám nedala jedinou záminku k dalšímu trestu. Během chvilky už přistává další šleha a vyskakuje mi nová sada drobných pupínků, tentokrát ale na břiše. Kroutím se, zatínám všechny svaly, ale podaří se mi nechat ruce na místě. Rychle se narovnávám a čekám na další švihanec. S každou další ránou ve mně roste obava, že tohle nevydržím. Jestli jsem si myslela, že první polovina byla těžká, tak jsem se ošklivě spletla. Kdyby to nebylo přes ty jelita, která mám snad všude, tak by to asi nebylo tak zlé, ale takhle se to téměř nedá vydržet. Velice brzy už přešlapuji a snažím se hlavně se nijak nechránit. Už mi zbývá posledních 5 ran a teď kdybych to pokazila tak by celé tohle utrpení bylo úplně zbytečné. To prostě musím vydržet. Už je 3 rány, to vydržím. Jako byste vycítil moje odhodlání to vydržet a chtěl mi dokázat, že to není pravda. Další ránu míříte mezi nohy a mě to téměř sráží do kolen, naštěstí se mi podaří včas zatnout a zpátky se narovnat. Poslední dvě rány mají stejný cíl, ale podaří se mi je přece jen zvládnout.

Po poslední ráně zahazujete kopřivy a prohlížíte si výsledek své práce. Zkoumáte naběhlá jelita a usmíváte se. Chvíli musím ještě držet pozici, přejíždíte mi po těle rukou a občas někde zmáčknete až vyjeknu bolestí. Když Vás to přestane bavit, obejmete mě na znamení, že jsem to už všechno zvládla. Schoulím se Vám do náruče, a i když každý Váš dotek neuvěřitelně bolí, přestávám se bát a začínám si vzniklou situaci užívat. Je mi čím dál tím příjemněji a za chvíli se k Vám přivinu těsněji a najednou je mi nádherně.