Jdi na obsah Jdi na menu
 


Opuštěná

Najednou jsem sama. Nechápu, jak se to mohlo stát, proč mi to udělal? Co si mám teď počít? Vím, že jsem dělala chyby, udělala jsem jich spoustu. Mockrát se mi povedlo to pokazit a mockrát se zlobil. Ale vždycky jsme to vyřešili přece. Tedy on to vyřešil. Každou chybu jsem si pořádně odskákala, neodpustil mi vůbec nic. Ale byl fér, to se mu musí nechat. Hodně přísný, ale fér. Tak jak, že to najednou nešlo vyřešit? Jak to, že mě najednou nechal samotnou? Co teď budu dělat? Kdo se o mě tak krásně postará? A že on se staral krásně. Když jsem byla hodná tak byl hodný taky a jak. Dokonce jsem se občas ani nemusela starat o vaření, nechával mě jen tak odpočívat, nebo mě vzal do náručí. To bylo krásné, vždycky jsem věděla, že jsem v bezpečí. Jediný, kdo na mě směl sáhnout byl on a sahal na mě tak krásně, tak něžně. Mohla jsem se u něj schoulit do klubíčka a on mě vždycky ochránil. Jen když jsem něco provedla, tak jsem si přála být hodně daleko a nevidět ten rozzlobený obličej. Utéct někam pryč a schovat se před jeho hněvem. Ale nešlo to, nikdy bych to neudělala, protože pak už bych se nemohla vrátit. Jako teď, ale teď nevím, proč se nemůžu vrátit, vyhnal mě a já jsem ztracená. Proč to najednou nejde vyřešit jako vždy. Já bych to vydržela, pro něj bych vydržela všechno. Hlavně aby to zase bylo dobré. I ten nejhorší výprask bych kvůli němu snesla. Bil mě hodně, ale vydržela bych daleko víc, pokud by to mělo znamenat, že se budu moct vrátit. Měl se mnou spoustu práce, vím že jsem nebyla zrovna nejposlušnější, ale vážně jsem se snažila. Ke konci mě už nebil tolik jako dřív a já koza si myslela, že se mi konečně začalo dařit. Že je se mnou konečně spokojený. Ale celé to bylo jinak. Něco jsem pokazila a on to se mnou vzdal. Kdybych aspoň věděla, proč byl najednou tak zklamaný, proč to se mnou vzdal. Tak moc jsem si přála, aby mě zase přivázal a já mohla zaplatit za svoje chyby. Vždycky jsem za každou chybu hodně draze platila, těch modřin, kolik mě to moje chování stálo. Ale platila jsem za každou chybu jen jednou. Věděla jsem, že když to vydržím, tak už o tom nepadne ani slovo. To jsem jinde nezažila. Každý se chce hádat, chce nadávat a vyčítat a znovu a znovu. On ne, on se nehádal. Občas jsem se hádala já, ale on nikdy. A když jsem se chtěla hádat, tak tomu učinil rychlý konec. Donutil mě litovat každého břitkého slova, každé špatné myšlenky a já mu za to byla vděčná. Díky němu a tomu, jak byl na mě přísný jsem se mohla cítit šťastná. Všechny chyby byly vykoupeny bolestí a nezůstalo nic, co by mohlo tížit moje svědomí.  A pokud by moje myšlenky měly tížit nějaké starosti, tak to jeho obětí vždycky zvládlo. Každý problém pak byl snadný a všechno mělo nějaké řešení. Ale to je teď pryč. Teď nevím, co si počít dál, jak to dál bez něj zvládnu. Kdo mě povede, podpoří, kdo se o mě postará a ochrání mě ve chvílích zoufalství. Mám pocit, že už nikdy nenajdu člověka, co by si přeje stejný způsob života jako já, který chápe, o čem to celé je, který se o mě postará. Za odměnu mě pohladí nebo si se mnou bude hrát, ochrání mě před vším zlým a vyčistí moje svědomí, když to bude potřeba. Hlavně abych se už nemusela nikdy bát. A že se teď bojím pořádně. Teď není nikdo, kdo by mě před tím obrovským děsivým světem uchránil. Dřív to bylo jiné, dřív jsem se bála jen toho, že ho rozzlobím a bála jsem se jeho ran, ale věděla jsem, že i když to bolí, tak se vyplatí to vydržet. Byla to jen malá cena za to že sem se nemusela bát ničeho jiného. Občas jsem protestovala, bála se jeho ran, ale oproti tomu že teď je proti mně celý svět to bylo nic. Jak ráda bych zase byla bita, jak ráda bych to všechno vydržela znova a klidně mnohem víc. Jen aby byl zase tady. Nikdo jiný to nechápe. Buď si myslí, že byl na mě zlý a že to bylo všechno špatně anebo si myslí, že když jsem se nechala bít, že můžou taky, že jsem jak boxovací pytel, na kterým si každý může vybít vztek. Nikdo z nich nechápe, co mi všechno dával. Že to celé bylo nádherné soužití. Když mě zbil on tak jsem mohla být šťastná, nikdy mě nebyl ze vzteku, vždycky jen z lásky. Věděl, že trest je potřeba, věděl že tak uleví mým trápením a smaže pocit viny a budu moct být zase šťastná. Věděl, jak moc se jeho trestů bojím a jak moc je potřebuju abych mohla být šťastná. Nikdo jiný to nechápal, jen on a já věděla, že ho za to nikdy neopustím. Ale asi sem pro něj nebyla dost dobrá, málo jsem se snažila. A tak mě nechal napospas světu a tomu druhému, tomu, co mi chce jen ubližovat. Tomu, co mě bije jen tak pro nic za nic a myslí si, jak to vyhrál, že mě může bít. Ale už mi nic nedává, jen se bojím, kdy mě zbije příště. Občas si se mnou chce hrát, ale stejně se pořád bojím, nikdy nevím, kdy mě uhodí zase. Při hraní by se přece nemělo trestat a ani by se nemělo trestat bez důvodu. Ten druhý to neví, baví ho mi ubližovat, jen pak je šťastný. Ale mě to bolí a žádná útěcha nepřichází. Mám klid jen když je pryč anebo když je s námi někdo další. To mě pak nebije ani ten druhý, většinou. Jako by nestačilo že se bojím celého světa, ještě se pořád bojím toho druhého. Měl mě před ním ochránit, ale teď je pryč a už mě před ním neochrání nikdo. Měla bych utéct někam daleko, kde mě ani ten druhý nenajde, ale bojím se. Nikoho tam nebudu znát a bude tam všechno úplně cizí. Jestli není lepší to s tím druhým vydržet. I když mi ubližuje a dělá mu radost moje utrpení, tak je to alespoň něco známého. Vím, jaký je, a i když se ho bojím, tak není cizí. A kdybych utekla tak můžu potkat ještě horší. Ten druhý mi alespoň nikdy neublíží moc vážně. Líbí se mu, že mě může bít, ale nechce si rozbít hračku. Neměl by pak koho bít, kdyby mi doopravdy ublížil. Vlastně bych možná měla být ráda, že mě dostal do rukou ten druhý, a ne někdo jiný, krutější. Ale po tom, jak to bylo předtím krásné, je opravdu těžké být za toho druhého vděčná. Ten druhý se o mě nepostará, ale snad zažene ty, co by mi chtěli ublížit. Snad se dá spolehnout na jeho chamtivost a touhu po vlastnictví. Snad mě díky tomu bude alespoň trochu chránit, i když ne před celým světem tak aspoň před těmi co by mě chtěli ublížit. Sice nechápe, že když něco má tak se o to musí starat a nemůže tomu jen tak ubližovat, ale aspoň k tomu nepustí nikoho jiného. Je to asi lepší než se muset ubránit úplně sama. Ale doufat, že mě podruhé od něj někdo zachrání by bylo bláhové. A kdyby mě pak měl ten druhý zase najít tak by to bylo celé mnohem horší než teď. Už teď se na mě neustále zlobí, že jsem předtím utekla. Budu si na to asi muset zvyknout.

 

Osvobozená >>

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář