Osvobozená
Našel mě, zraněnou a nešťastnou a dokázal toho využít pro svůj prospěch. Bylo to peklo na zemi. Dlouho to vypadalo že jsem zase podlehla, že už nebude cesty zpět. Postupně se ve mně ale sbíraly poslední zbytky sil.
Nesmířila jsem se. Najednou jsem věděla, co mi může život dát a že mi může dát i pěkné chvíle. Uvěřila jsem, že si je zasloužím a věřím tomu stále, většinou. Sice mně občas zachvátí panika, jestli náhodou za všechno pěkné nebudu platit stonásob, ale přesto věřím.
Ale že mi to trvalo, trvalo, než jsem uvěřila a utekla, nikdo mi nepomohl, nikdo nezachránil, ale byla jsem od něj pryč a najednou jsem se cítila volná. Volnost děsila, byla přímo k zbláznění, ale on už tam nebyl, už mi nemohl dál ubližovat a v tom jsem nacházela úlevu. Zoufale mi chyběla náruč, do které bych se mohla schovat, zoufale mi chybělo bezpečí, a dokonce mi chyběl i trest, po kterém bych se dozvěděla, že je všechno zase v pořádku. Ale já nepřestávala věřit. Držela jsem se té naděje a snažila se přežít každý další den. Snažila jsem se poprat s tou ohromnou prázdnotou, která mi po něm zbyla a neustále si opakovala, že to zvládnu. Sama proti světu, ale bez toho, aby mi ubližoval. Naděje nesmí umřít, já si zasloužím dobro! Zasloužím si, aby na mě byl někdo hodný, aby mě chránil, staral se o mě. Stejně ty pocity, co mi nejvíc chybí teď, mi chyběli i když tam byl. Neobjal mě, nechránil mě, jen mi ubližoval.
Je to jako bych tápala ve tmě. Nevím, kterým směrem se vydat, jak dlouho se snažit držet směr a kdy to vzdát a jít jinudy. Ale vlastně to je osvobozující. Najednou už nejsem v té tmě uvězněná, můžu volně dýchat a rozhodnout o tom kam půjdu a mít alespoň naději na únik. Dřív jsem taky bývala ve tmě, s ním. Bylo to ale jiné, bylo to jako vězení, nemožnost pohybu, nemožnost hledat světlo. Tak moc bych si přála, aby se objevil někdo, kdo mi pomůže. Kdo mě nasměruje správným směrem, nebo mi dokonce ukáže světlo. Opatrné tápání, krok za krokem skrz temnotu světa. Snad za světlem, které ještě není možné spatřit. Každý krok je naplněn strachem, ale před dalším si připomínám naději. Naději na dobro, které si zasloužím.
Snad nechci příliš. Chtít Pána, co bude hoden toho označení. Postará se o mě, ochrání mě, očistí mé svědomí, když bude třeba. Není to příliš? Neměla jsem přece jen zůstat s ním? I když teď jsem svobodná, můžu si jít vlastním směrem, hledat své štěstí, ale tolik se bojím. On nebyl Pán, nebyl ani pán, ale alespoň jsem nebyla sama. Zasloužím si to dobro, které si tolik přeji? Toho Pána, který mi do života vnese řád a smysl. Pro něhož budu moc být, budu se pro něj moct snažit. Co když jsem utekla zbytečně? Co když mě najde někdo horší a já to nepoznám, jako s ním. Taky jsem si prvně myslela, jak je úžasný a pak i když sem se pokusila utéct mockrát, tak si mě vždycky zase našel. Ale pokaždé to bylo horší a horší. Kdybych tak nepoznala, jaké to může být krásně, jaké to je, když mi někdo rozumí a opravdu je Pánem. Jenže to je pryč a on už je teď taky pryč, naštěstí. Ale zůstala taková prázdnota.
Snažím se s každým krokem vpřed doufat. Zasloužím si zase zažít dobro, moct se skrýt v náručí Pána, nebo snad ne? Chci se odevzdat, ale nechci tím ztratit samu sebe jako s ním. Chci znovu zažít to čemu někteří říkají být hrdá subinka. Chci být hrdá na to komu patřím a nechci se bát, ale zasloužím si to?